Vždycky jsem zastával názor, že jít na koncert a následně z něho psát report, znamená mít aspoň hrubé povědomí o tom, co kapela hraje, minimálně se orientovat v diskografii a mít pár skladeb naposlouchaných. Jenže někdy se to semele tak, že pár hodin před začátkem akce se dozvíte, že kolega, který měl původně report psát, nemůže a osloví vás, zda byste to nenapsali za něho. S pořekadlem mého kamaráda "když můžu, tak pomůžu" na rtech, jsem se záskokem souhlasil. Aspoň budu mít zase o něco jasnější obraz o tom, co se v současné době děje na domácí drsné scéně. Přiznám se bez použití španělských bot a lámání v kole, že o the.switch (původně z Příbrami, nyní v podstatě z Prahy) jsem doposud věděl minimum. O těchto vítězích poměrně prestižní soutěže Jim Beam Music se mi těsně před odchodem na koncert podařilo zjistit snad jen to, že jsou přirovnáváni k americkým Deftones a že hrají cosi jako nu-metal.

Přestože jsem byl ochrankou u vchodu ujištěn, že produkce nezačne dřív než ve čtvrt na deset, když jsem vstupoval do útrob smíchovského Futura pár minut po deváté, pódium již bylo obsazeno. Místo původně ohlášených Dishonesty z Rakouska, u nástrojů stáli slovenští Rumburax a testovali výdrž ušních bubínků publika. "Já už z toho asi vypadla, ale nemají to nějak moc nahlas?" zeptala se mě kamarádka, která mi ten večer dělala doprovod. Faktem je, že Slováci přihlížející nijak zvlášť nešetřili a tradici slabého zvuku u předkapel porušovali, jak se patří. Hodně tvrdý grunge na pomezí hardcore, to bylo první označení, které mi blesklo hlavou po několika minutách poslechu. Příliš jsem ho nezměnil ani před půl desátou, kdy tahle pětka z Blavy s osobitým zpěvákem v čele dohrála. Právě on na sebe strhával značnou pozornost. Ostatně tak to má být. I když chvílemi nepůsobili úplně sehraným dojmem, jako úvod do večera to nebylo špatné.

Rudé kostry původem z Valašského Meziříčí (kam ty kapely na ty názvy chodí, je mi fakt záhadou) začaly trochu rozpačitě a samotný úvod trval několik dlouhých minut. Skoro akustická sestava v podobě dvou španělek, basy a bicích mě celkem překvapila. Na folkovém festivalu by jistě patřili mezi nejtvrdší položky line-upu. Ačkoliv folk-rock není mým šálkem čaje, tady byl jejich set milým zpestřením a zklidněním, zvlášť po úderce z východu. Ke konci už přeci jen začali trochu nudit. Místy jsem zaznamenal i jemné prvky latina. Nebo to byl jenom můj pocit? Ostatně festivalovou náladu navodilo i hledání majitele ztracených dokladů přímo z pódia. Mé druhé překvapení přišlo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že se původně jedná o metalovou formaci a spoluautory soundtracku k hře "Vietcong". Pro moji kamarádku byli jednoznačně hřebem večera.

"Ahoj, je nám ctí být tady s vámi," pozdravil Štěpán Šatoplet, jinak zpěvák headlinerů večera v té chvíli již slušně zaplněné Efko. Tenhle kazatel s mikrofonem rozhodně neponechal nic náhodě a bylo patrné, že na svých pohybech a vůbec vizuálních prvcích náležitě pracoval. Ve chvíli, kdy píšu tuto recenzi, mi za hlavou zní deska "Beautiful", která je mimochodem ke stažení tady. Působí na mě trochu nedotaženým dojmem a myslím, že je třeba ještě na pár věcech zapracovat. To se však rozhodně nedá říct o koncertu. Melodický nu-metal místy sklouzával až do hrubých hardcoreových poloh, hlukových přívalů, ze kterých se zčista jasna zase vyloupla melodie a chytlavý motiv, podtržený frontmanovým vokálem. Když k tomu dosadíme patřičnou pódiovou show, máme tu skvělé živé vystoupení. Hlasité reakce lidí byly toho jasným důkazem. Jediné, co bych kapele vytkl, byly zbytečně dlouhé proslovy a děkovačky. Zcela jistě byly myšleny upřímně, o tom nepochybuji, a informace o nové desce měly také svůj smysl, ale vystoupení tím ztrácelo na energii a jak se říká "padal řemen".

Musím říct, že jsem se zpočátku těšil, jak celou akci setřu, jak se rozepíšu o tom, že "bradkařské časy" v kostkované košili, martenskách a kraťasech mám už dávno za sebou, že už jsem se vyskákal v polovině devadesátých let na strahovské Sedmičce na hardcoreových koncertech a jak už je celá tahle muzika mimo mísu. Jenže ouha, já se bavil celý večer a koncerty všech tří part si náramně užil. Pískot v uších cestou domů toho byl jasným důkazem. Škoda jen, že to poslední metro na mě jaksi nepočkalo.

the.switch, Rudé kostry, Rumburax, Futurum, Praha, 19.4.2006