Někdo by mohl vidět jako symbolické vzhledem k názvu desky "The Naked Truth", že místo kolegy Veselého (ale dojde na něj), specialisty na urban music, zrovna já mám tu drzost se pokusit pochopit, co na téhle rapperce část světa vidí. Věděl jsem, že si Lil Kim v minulosti i díky spolupráci se známými jmény scény (Sean "Puffy" Combs nebo Notorious B.I.G.) vydobyla renomé využitím do té doby mužských rapperských zbraní - tedy hodně otevřeně sexuálních i sprostých textů a tvrdšího zvuku, než se do té doby považovalo pro ženské za vhodné. Gangsta rap je při pohledu od nás obecně směšný, ale doufal jsem ve výjimku. Snažil jsem se dlouho, pořád jsem doufal, že objevím ten klíč k osvícení. Ale víc a víc jsem se nemohl zbavit pocitu, že i když chápu opruz dostávat na recenze kousky z jedné (i když široké) oblasti, kolega nějak vycítil, že není o co stát a nechal mě v tom pěkně pochodit.

Na začátku upřesním titulek - o pozdrav z vězení v pravém smyslu nejde, čtvrtá deska "The Naked Truth" je pozdravem před nástupem do vězení, kam se tahle největší z masově známých drsňaček dostala za křivé svědectví. I když nevědět to, na tu drsňačku byste ji z bookletu nehádali... ale k němu se ještě dostanu.

První a dost podstatná věc - chápu, že když váš čeká rok čištění záchodů (i když asi ne, třeba by tím byla narušena lidská práva), tak chcete dát věčně chtivým posluchačům hodně muziky, ale kdo si proboha víc než jednou (kromě rodné Ameriky, tam možná i dvakrát) poslechne otravné mezivstupy ze záznamníku a různá "intra", která dohromady zabírají třináct minut? Desku tříští, místo aby ji propojovaly, a kvůli nim je vcelku skoro neuposlouchatelná. Ale tímto nedostatkem to nekončí, ty se najdou v hudbě. Vím, že v urban music se vůbec nežere autorství, přesto jako pozitivum vidím, že i na novince je Lil Kim spoluautorkou (všech) skladeb. Jenže jí používané samply a postupy dost připomínají už tolikrát slyšené - rotace stejných producentů si vybírá svou daň. Specialisté v téhle muzice by určitě našli deset rozdílů proti druhé lize tohohle typu muziky, ale většina skladeb je z hlediska rapu založena na stejném flow a i když se sprostými slovy nešetří, problémem je, že nemají koule. A jsou dlouhé.

Producentské fígle se to snaží zakrýt a místy se jim na chvíli daří. Proti stejnému vyznění taky bojuje Lil Kim střídáním pomalejších skladeb se zvukově "tvrdšími" skladbami, takže si všimnete, že hraje další v pořadí. Začátek se "Spell Check" docela naladí. Následující "Lighters Up" zní jak od Kelis na "Wanderland" - co s tím, nechám na vás. V "Shut Up Bitch" se zajímavě vzdaluje hip hopu, futuristickými zvuky a tribálními rytmy zaujme, jen ta vulgárnost se už zdá jako zakrytí textové bezradnosti. Desku v pravý čas oživí mužští kolegové, třeba v jinak nijak zázračné "Quiet" s The Game. Dojde třeba i na Snoop Dogga, ale tam už je to slabší. V "Durty" zvolní až do reggae. Pořád je na desce ale víc než pár věcí, na které si za dvacet minut po poslechu nevzpomenete.

Muzika nakonec ale není takový průšvih - když si dáte práci s naprogramováním přehrávače, rozumná tříčtvrtěhodinka by se našla. Hlavní problém vidím jinde, a to ve smyslu a prezentaci produktu tohoto a jemu podobných. Název alba vzala Lil Kim vážně, a tak vás v bookletu obšťastní "hot" a "chic" fotečkami, nálepka upozorňující rodiče obvykle na text, má v tomto případě v ohledně sexu schizofrenní Americe další rozměr. Co má ale společného s ulicí, ke které se rappeři tak hlásí, rapovat o kolekci Louise Vouittona?! Už nestačí zoufale stejné klipy s drsnými hochy, davy hezkých až uměle hezkých bab v MTV, které mají za cíl odvést chlapům krev z mozku jinam, aby náhodou nepřemýšleli, že hudba samotná nestojí za nic. I kdyby se kolega Veselý snažil v propagaci jiných zajímavějších projevů urban scény sebevíc, tohle je výsledek, kam komerční podoba hip hopu a r'n'b v americké podobě došla a která je a bude do lidí huštěná. Je to úplně jedno, ale za sebe říkám - jděte s touhle povrchností někam. Kvůli ataku na první signální soustavu chlapů se nedostane na texty do bookletu (u hip hopu tak důležitých, ne?) a nebudu je lovit někde na netu, jestli v nich náhodou nemá Lil Kim přece jen co říct, jestli proti právě takové povrchnosti nebojuje. Prezentace sama sebe coby do drahých hadrů oděné krásky těžko vyvolá zájem o texty.

Samozřejmě nemohu vyloučit, že tomu jen nerozumím a zrovna tahle deska určitě patří mezi ty reprezentativní zástupce scény. Proto má o bodík víc, než kdybych do hodnocení promítnul předchozí odstavec bodování. Ale stejně je to jiný svět, ta Amerika. Kolega Veselý nebude souhlasit, ale Češi, i když se budou snažit, černí nebudou, i kdyby se na hlavu stavěli (nic rasistického). A po desítkách poslechů takovéhle desky si říkám, že o moc nepřijdeme.