Když jdete na hiphopový koncert, můžete v naprosté většině případů počítat hned s několika věcmi - ručníky a lahvemi alkoholu na scéně, neukázněnými diváky, nerespektováním zákazu kouření, marihuanovým odérem, množstvím sidekicků, z nichž někteří celou dobu jen tak postávají, hlavní hvězdou, která na sebe zákonitě nechá čekat, setlistem, v němž se předěly dělají samplem výstřelů z pistole, a leckdy také s programem, v němž v přepočtu na koruny investované do vstupenky se jeden odehraný song oproti jiným hudebním žánrům dost prodraží. To všechno sice zní jako jedno velké klišé, ono to ale takto vypadá vážně skoro pokaždé.

S čím už ale nutně nepočítáte a platilo to právě i pro rappera skrývajícího se pod přezdívkou The Game, kterou si Jayceon Terrell Taylor před lety vybral podle nejoblíbenějšího filmu své babičky pocházejícího z roku 1997, je živá kapela. A to si zaslouží pochvalu - kromě DJe, bubeníka, dvou vokalistů, basáka a rapujícího sidekicka se na pódiu skvělo celkem pět klaviatur obsluhovaných třemi muzikanty.

Přitom by hlavní hvězda úplně klidně mohla vystupovat jen s DJem a half-playbackem, jako to v hiphopové branži v posledních letech bývá zvykem. Místo toho se množství lidí na scéně proměňovalo dle potřeby, většinou se ale drželo okolo osmi lidí.

Start avizovaný na půl devátou večer se ale dle očekávání protáhl - dlouho se zvučilo, mezitím se pár ukázkami předvedli doprovodní rappeři a pak se už vyloženě mlátila prázdná sláma instrumentálním jamováním, během něhož se na scéně objevovali a zase mizeli další a další asistenti hlásící muzikantům, kdy tak asi interpret ze zákulisí dorazí. V té době došlo i na známý hit "I Got 5 On It" od dua Luniz, který budete znát spíše coby refrén skladby "Nejhorší věta" od Leoše Mareše.

Po dlouhých dvaceti minutách jedna z asistentek nachystala na stage i ručníky, nalepila na zem setlisty a konečně se mohlo začít. Jedním dechem je ale třeba dodat, že tyto hluché chvíle patrně byly v plánu už od začátku, neboť show nedoznala oproti předchozím evropským zastávkám výraznějších změn.

Když jsem před nějakými dvěma dekádami hltal všechny hudební časopisy, co u nás tehdy vycházely, pamatuju si, jako by to bylo včera, když se v Bravu, Popcornu, ale snad i F:lteru psalo v profilových článcích o tehdy začínajícím Gameovi jednoduchou zkratkou: Dr. Dre objevil Eminema. Ten zase objevil 50 Centa a jeho G-Unit. A devětkrát postřelený rapper zase byl tím, kdo dal šanci The Gameovi, když mu nabídl malou roli ve videoklipu k jeho průlomovému hitu "In Da Club", načež si zazpíval refrén i v jeho prvním a dodnes největším hitu.

Dnes už ale víme, že ta historie je mnohem složitější a zamotanější, přičemž za skutečného objevitele je považován spíše Dr. Dre, zatímco po hádce ve strip klubu zůstal The Game s 50 Centem na nože dlouhých dvanáct let. Pak se nakrátko udobřili, aby mezi nimi nakonec opět zavládly rozpory. Férově je potřeba poznamenat, že chyba byla spíše na straně benjamínka, který se v průběhu své kariéry rozhádal s kdekým - od členů G-Unit, s nimiž krátce působil, přes Dr. Dre, Suge Knighta, Meek Milla, Eminema až třeba po mladého Lil Eazy-E, jehož otci na aktuálním turné interpret vzdává hold jedním coverem. Nakolik šlo o upřímné roztržky a do jak velké míry mohlo jít jen o marketingovou kampaň upozorňující na nová alba, ale vědí jen zúčastnění.

Když ale ve vyprodané Roxy v rudé kšiltovce, černém šátku a tmavé volné bundě a kalhotách dorazil dnes pětačtyřicetiletý rapper na scénu, začala pravá rapová řež. Z pohledu techniky a flow nepatří příležitostný herec mezi nejšikovnější zástupce žánru v branži, ke cti mu ale lze přičíst, že za svou dlouhou kariéru vypustil do světa poměrně dost hitů.

Ty se v klubu proplétaly především se zástupci jeho debutového a nejúspěšnějšího alba "The Documentary", které se v roce 2004 stalo šestnáctou nejprodávanější deskou v USA. Někdy šlo jen o sotva minutové útržky, jindy o kompletní songy, v souhrnu ale celý koncert trval přibližně šestapadesát minut. A to už je program, který by se hodil spíše na festival než coby plnohodnotný set do klubu. Festivaly má koneckonců majitel pěstěného plnovousu rád, ostatně dodnes můžete na jeho Wikipedii najít fotku z Hip Hop Jamu konaném na někdejším letišti Mimoň (dnes Letiště Hradčany), na němž se představil už v roce 2007.

Potěšilo zjištění, že puštěných pasáží z notebooku nakonec zaznělo minimum, v tomto směru se interpret držel svého někdejšího vzoru 50 Centa, který v O2 areně nedávno předvedl podobně poctivé, jen ještě výrazně velkolepější představení.

Fanoušci se nejprve probudili u singlu "Dreams" a čím častěji tasili z kapes telefony, tím spíše se atmosféra i nálada rodáka z Comptonu postupně lepšila. K publiku docela dlouho nepromluvil, rozpovídal se až ve chvíli, kdy si nejprve během bouřlivě přijaté "Westside Story" potáhnul z jointa a následně otevřel lahev nějakého drahého alkoholu (z dálky nešlo zcela rozeznat značku, ale dle čiré barvy tekutiny by se mohlo jednat o vodku). Její kompletní obsah do sebe obrátil v rozmezí zhruba tří písniček.

Bariéry tak přibližně v půlce setu padly, náhle se někdejší drogový dealer rozvykládal i o tom, jak ho americké úřady nechtěly pustit na turné kvůli problémům s jeho pasem nebo jak nás všechny miluje. To už si byl jistý, že mezinárodní publikum v českém klubu jeho písně zná, až na "My Life" se totiž ve zvolených zklidněných pasážích chytalo a refrény dávalo s ním.

Věrným příznivcům v prvních řadách podepisoval cédéčka, zatímco jeho mladší kolega naléval při "Don't Need Your Love" alkoholem druhou půlku sálu, jen aby o chvíli později sundal tričko a s rudým šátkem kolem krku, černou kšiltovkou a nasazeným náhubkem publikum pomyslně přenesl do prostředí videohry "Grand Theft Auto: San Andreas", do níž otec čtyř dětí před lety nadaboval postavu B-Dupa.

Čím více se koncert blížil ke konci, tím srdnatější atmosféru nabízel. Fanoušci na povel skákali, užívali si sólo na basu při "El Chapo" nebo žasli, když jim ze stropu začaly čtyři stroje na dým zahalovat pódium do mlhy při největším komerčním hitu "Hate It Or Love It", který dodnes protáčí i naše rádia a při němž oba rappeři vítězoslavně stříkali šampaňské do publika jako jezdci tento týden se vracející Formule 1. Dokonce jsme se slovy kolotočářů dočkali i prodloužené jízdy, neboť se atmosféra natolik zlepšila, že končit euforickou píseň s posledním refrénem se nikomu ještě nechtělo.

"Jestli mě tu budete chtít vidět zas, stačí mi zavolat!" loučil se The Game. K dlouhým děkovačkám a plácáním si s fanoušky dohrávala ještě puštěná skladba "I'd Rather Be With You", koncert tak evidentně skončil v nejlepším.

Že mohl trvat klidně i dvakrát déle, zůstává evidentní a objektivní výtkou. Stejně tak se nelze divit nikomu, kdo by po tak krátkém vystoupení označil show za propadák a dožadoval se třeba i vrácení vstupného. Nesmírně proto záleží na očekávání, s jakým jste do Roxy vyrazili.

Pokud to byl váš první rapový koncert a s body v prvním odstavci jste nepočítali, patrně odcházíte s velice rozporuplnými dojmy. Jestli jste ale tušili, co asi přijde, jste patrně o poznání spokojenější. I ta skromná chvíle ve společnosti kalifornského rappera a jeho společníků patřila k vzácným a pozitivním momentům, na nějž jsou mnozí jiní rappeři bez živých kapel krátcí. Nehledě na to, že poslechnout si naživo "How We Do" nebo stylově žlutě nasvícené "Hate It Or Love It" lze zařadit mezi sny, na jejichž naplnění někteří z přítomných čekali i dlouhých dvacet let.