Po změně vydavatelského kabátu se Mike Oldfield rozhodl pokračovat s experimenty ve vodách své virtuální reality a počítačových her. Od oslav třicetin "Tubular Bells" se vrátil k započatému dílu, kdy byl uchvácen ambientními a chill-outovými inspiracemi. Tehdy tu byla nahrávka "Tres Lunas", na které právě "Light And Shade" nejvíce navazuje. Deska je koncipována jako dvojalbum s odlišnými náladami, ty mají však určité pevné pouto typického zvukového kuchtění puntičkáře Mika Oldfielda. Výsledek jeho snažení paběrkuje na hraně jeho nejméně povedených alb, ke kterým jednoznačně patří odfláknutá "Earth Moving". Před lety však dokázal vstát z nížin poražených s vynikající a psychologicky rozkouskovanou hodinu trvající kompozicí "Amarok". Uvidíme, jestli z tohoto stínu dokáže znovu vystoupit.

První část "Light" je tou povedenější a má velmi úzkou vazbu na "Tres Lunas", i když na ní naleznete mnoho spojnic i na jiné záseky dráhy letu Mika Oldfielda, jenž má na oběžné dráze po sobě pojmenovanou planetku. "Blackbird" svou klavírní linkou připomene už ohrané introduction k "Tubular Bells" a "The Gate" je ambientním pohráváním s vokodérem. "First Steps" sází na Oldfieldovu kytarovou virtuozitu a je nejdelším opusem celého dvojalba (trvá přes deset minut). Následná "Closer" je dovětkem k "First Steps" a fandům neunikne jakési melodické vykrádání z "Tattoo" ("Tubular Bells II"). Příjemným zpestřením jsou "Our Father" společně se "Sunset", které by klidně mohly najít místo na povedeném zhudebněném sci-fi příběhu "The Songs Of Distant Earth" A. C. Clarka.

Naopak "Shade" čerpá z více tempy rozhoupaných kompozic. Jeho cit pro práci s taneční hudbou byl už zakotven na "Tubular Bells III", ale "Shade" spíše čerpá z obyčejného euro duc duc stylu, kdy fragmenty tranceových melodií protkávají akordy hrané na kytaru. Každý, kdo má nějaký skladatelský potenciál, by z daných prostředků dokázal vytěžit více, než co zde předvádí Oldfield. "Romance" tak až příliš okatě připomene taneční úpravu tradicionálu "Women Of Ireland" z desky "Voyager", tu naštestí naleznete pouze na singlu. "Quicksilver" je velmi prostá a "Slipstream" přímo bagruje použité zvuky a samply z kompozic "Secrets" a "Far Above The Clouds" ("Tubular Bells III"). Tomuto disku, který se doopravdy moc nepovedl, zachraňují čest "Tears Of An Angel", závěrečná "Nightshade" nebo plně vokální "Surfing", v které si Mike nejvíce pohrál se svým hlasem v programu Vocaloid-Cantor a bylo o ní zamýšleno jako o singlu k tomuto albu. Hrátky s programem U-Myx ke skladbám "Quicksilver", "Our Father", "Slipstream" a "Angelique" jsou jen malým doplňkem ke krátkodobému blbnutí.

"Light And Shade" je zbytečně protáhnuto na dva disky, i když svou minutáží stopu jednoho cédéčka přesahuje pouze o necelé dvě minuty. Přikláněl bych se k variantě vytvořit jakési best of, a vydat tak vyváženější albový počin. Mike Oldfield opět ještě více rozmělnil svůj um a vkročil do bludného kruhu stínů své kariéry. Snad nedošel k nějakému zaslepení a zahledění se do sebe samotného. Nezbývá než doufat, že se dočkáme povedenější desky, než je tato, a že to nebude zachraňováno již pátou (pokud budeme počítat i oprášenou oslavu třicetin) úpravou "Tubular Bells". Prostě hůl nad Mikem Oldfieldem není třeba ještě lámat, ale není každý den posvícení, jak se říká.