O mariánskolázeňských 100°C, neboli Stupních, se nedá říci, že by na našem serveru byli opomíjeni, stačí sjet dolů na stránku na odkazy. Debutové album "Evergreen" přitom nesplnilo očekávání, ale ta byla možná přehnaně velká. Deska rozhodně ukázala, že jde o nadějnou formaci. I proto se kromě mě jejich druhé desce "Collage" podívá na zoubek deset kolegů ze serveru v makrorecenzi. Už v předstihu prosakovaly informace, že Stupně na novince využili (možná pod vlivem další vlny kytarovek... nebo producenta?), víc strunných a klávesových než dechových nástrojů.

Pokud je někdo předtím chtěl považovat za netypické funky, nová deska už s tímhle stylem nemá společného téměř nic. Slogan z bannerů "je to jen rokenrol" je sice už trochu mimo, pokud tedy za něj nepovažujete úplně všechno, kde zazní elektrická kytara, ale jako zkratku pro nějaký stylový posun to lze vzít. Hlavní dojem z desky je venku, tak pojďme na detaily. Úbytek dechů je takový, až je to trochu na škodu. Stupně mohou znít jako jedna z mnohých kytarovek (i když zpěv je odlišuje), což lze jen částečně omluvit tím, že na domácí scéně zas taková konkurence není. Ti, kdo kapele a/nebo producentům u minulého počinu vyčítali, a to oprávněně, že deska neměla koule, měli by být s novinkou víc spokojeni. I když jde pořád o relativně "hodnou" desku, je nutno přivítat větší porci energie.

Úvodní "On The Wave" je vějičkou na ten "rokenrol". "Jagger's Not Dead", na kterou připravují klip, je zase dobrá jako můstek mezi předchozím a novým zvukem kapely. Následující singlová "Even" s riffem jak od Sunshine mě baví ještě víc, v refrénu můžete mít chvíli pocit, že i u nás máme britskou kytarovku typu Franz Ferdinand. Nebo že, v následující skladbě, máme další Southpaw. Po převážně kytarovkových kouscích, které oživí občas i nějaká ta elektronika a dechy, deska ve svém středu zvolní. Není divu, když se kapela obrací k jedněm ze svých vlivů (i ideových), plus minus reggae kousky "Zion" a "Africa" dají i větší prostor dechům a sedí s "černošskou" výslovností. Změna rytmů albu prospěje, i když závěr alba je hudebně osobitější a tedy zajímavější. "Looking Back" bude další kousek na koncertní pařbu, podobně jako "Again", jen u ní si měli dvouapůlminutové vazbení na konci nechat na pódium, tady otravuje.

Z výše uvedeného lze usoudit, že nejsem mladá slečna zaslepená obdivem k idolům (sympatickým, o tom žádná), takže i pár dalších lehce kritických slov. I když onen Skot ve Filteru, od něhož Joshua za svou angličtinu vyfasoval za pět, přeháněl, lze konstatovat, že místy tahá za uši. Joshua proti tomu jde schválně natahovaně "žvejkačkovou" výslovností, která je jeho poznávacím znamením, ale občas se vkrádá pochybnost, zda to není maskování nouze. S tím souvisí i fakt, že Joshua není žádný velký zpěvák, ještěže celkový výraz sedí. Obsah textů neřeším, nečekám velkou filozofii, na to jsou jiní, průšvih to fakt není. Asi nejvíc mi chybí, vzhledem k příklonu ke kytarám a celkově písničkovému modelu, výraznější melodičnost, ale na klenutost máme ty Southpaw, tak co.

Pokud to náhodou z předchozího textu úplně nevyplývá, tak raději natvrdo - nová deska Stupňů je kvalitativním posunem oproti debutu. Dokazuje, že původní očekávání měla reálný základ, že tahle kapela by mohla mít na to oslovit další posluchače. Svou koláží naznačuje, že by mohla obsadit a rozvíjet dosud relativně nevyužitý koutek zdejší hudební scény. A nemusíme se za její muziku, k níž sedí postmoderní obal, vůbec stydět ani venku. Zapomeňte na funky, zajímavá kytarovka s dechy a elektronikou je tady.