David Gray se sice narodil v Manchesteru, ale vyrůstal ve Walesu, který mu možná poskytl základ pro jeho písničkářství, často přirovnávané k takovým velikánům, jako jsou Bob Dylan či Van Morrison. Je až neuvěřitelné, jaký stylový přerod za svůj život prodělal. V době studií si pohrával s punkem, jeho debut byl spíše rockovou záležitostí, právě ve stylu Dylana. Během dalších let si ale vytvořil svůj osobitý projev, jímž se na zatím jeho nejlepší desce "White Ladder" z roku 1999, z níž i do našich rádií pronikl hit "Babylon", etabloval na přední pozice britské populární hudby a novou deskou "Life In Slow Motion" si je opět na nějaký čas získal.

Gray je oceňován za to, jakým způsobem kombinuje písničkářství a elektronickou hudbu. Z "Life In Slow Motion" mám pocit, jako by té elektronické polohy trochu ubylo na úkor klasických nástrojů, ale vzhledem k nastolenému stylu je to i pochopitelné. Svou zásluhu na tom může mít i producent Marius De Vries, který produkoval desky například Madonně, U2 nebo Davidu Bowiemu. Muzikantskou stránku desky obstarala klasická sestava v čele s McClunem a samotným Grayem, jimž sekundují Rob Malone, Tim Bradshaw a David Nolte. Svoji troškou do mlýna přispěl i výše zmíněný producent a ještě pár dalších muzikantů.

Když jsem se zaposlouchal do "Life In Slow Motion", bylo mi jasné, že lze dnes už těžko srovnávat Graye s Dylanem. Spíše mi jeho muzika připomněla zmíněného Vana Morrisona, i když samozřejmě hudební rozptyl Morrisona je natolik velký, že lehce najdete nahrávku, která odpovídá tomu či onomu. Jako soundtrack k obalu (vím, zní to divně) na mě působí předehra k úvodní skladbě "Alibi". Jednotlivé tóny klavíru cinkají o ledové krystalky, nad kterými se posléze rozlehne Grayův signifikantní hlas v lehce deprimující melodii, jež se ale s nadějí později pozvedá. O tom, že se život neodehrává pouze v pomalém rytmu, připomíná v "The One I Love", kterou, ač zcela necharakterizuje desku, zvolil jako první singl. U několika písniček ovšem nezůstal Gray úplně sám sebou. Jsem si jist, že více jak polovina lidí, pustit jim "Nos Da Caraid", by řekla, že jsou to určitě momentálně hodně profláknutí Coldplay, protože rytmika klavíru je v téhle písničce naprosto identická s tou, jako známe v podání Chrise Martina a spol. Vrcholem celé desky je přesně pětiminutová hymnická "Slow Motion", která z mělce se vlnící hladiny přechází do silného příboje. Deska jako celek je poměrně kompaktní s jednou výjimkou v podobě "Hospital Food". On už ten název (hospital food = nemocniční jídlo) je divný a písnička, jejíž zvuk se zastavil někde v osmdesátých letech, sama o sobě také. Možná ale plní funkci jakéhosi budíku, protože ač je "Life In A Slow Motion" po okraj naplněna silnými melodiemi, přece jen její rytmus posluchače zlehka uspává.

"Life In A Slow Motion" je neskutečně uklidňující nahrávka, která na chvíli zpomalí tlukot vašeho srdce a donutí vás se jen tak zastavit a rozhlédnout se kolem. Má snad chybu v tom, že se možná příliš blíží ke Coldplay a že je dopředu dosti předvídatelná, ale to jsou věci, jež lehce vyváží Grayův cit pro melodie a hodně povedený zvuk alba.