Kanye West přišel, viděl, zvítězil. Když jej před časem objevil Jay-Z, značně narušil producenstkou hegemonii Dr. Dre, Timbalanda a The Neptunes. Ač jeho osvědčená metoda, která spočívá v brutálním samplování a zrychlování starých desek, nebyla nová (už předtím ji použili Wu-Tang Clan), kouzlo beatu s vokálem a lá Chip & Dale dostalo takřka všechny a náhle komu Kanye něco neprodukoval, jako by nebyl. A pak se YE (jak si nechává familiárně říkat) rozhodl, že prorazí jako rapper, na Jay-Zho labelu Roc-A-Fella vyšel debut "College Dropout" a ten způsobil pěkný poprask. West posbíral dvě Grammy a kritika spolu s posluchači šílela nadšením nejen ve Státech. A přitom se to všechno vymykalo zažitým standardům. Žádná minulost dealera, nýbrž neúspěšného vysokoškoláka, žádné rapování ve stylu "money, bitches, guns", ale o politických problémech a Ježíši. A ono to funguje. Jenže revoluce, nebo minimálně zlom v hip hopu nekončí a pouhý rok a půl po vydání debutu přichází Kanye s novým materiálem v podobě "Late Registration". A zcela jednoznačně tahle deska svého předchůdce převyšuje. Pro takovouto nahrávku platí jedno označení (neplést si s polévkami od Vitany) - instatní klasika.

Kanye je rapper, dělá hip-hop, ale dělá jej tak, že svoje škatulky opouští a lítá někde ve výšinách hudebních sfér, kde se už nehledí na styly. Možná, že je "Late Registration" pop, možná soul, rozhodně je to HUDBA. Na rozdíl od "College Dropout" Kanye opustil svůj klasický styl, protože ten se mezitím stal neúnosným balastem a kopíruje jej lecjaký jouda. Odstrašujícím příkladem je třebas Akon se svou "Lonely", která ovšem zní, jak by někdo drtil koule šmoulovi a přitom si nahrával jeho utrpení. Nový YE se stal v hudbě spíše písničkářem a k tomuto přerodu si pozval producenta Jona Briona, který v minulosti spolupracoval s Badly Drawn Boyem nebo Fionou Apple a také na mnoha soundtraccích . Společně pak vytvořili něco, co lze těžko popsat slovy. Nebo vlastně ano. Je to prostě jiný hip hop. Místo futuristických beatů a pazvuků, místo mačkání čudlíků, kláves a spínání různých páček se vrátil vinyl, gramofon a sampler. Celá deska je závan "starých dobrých časů", i když jste je možná nikdy neprožili a Kanye o ničem takovém ani nerapuje. Ale přece to není oldschool.

Co se týče formální stránky, dost zůstalo při starém. Kanye si zve hosty zvučných jmen, posmrtně i Raye Charlese (ztělesněného jeho představitelem z filmu "Ray" Jamie Foxxem), na jedno smetisko přilákal i kohouty jako Jay-Z a Nas, k tomu i Commona, The Game či Brandy. Guestlist zní skoro jako "Who Is Who In Contemporary Hip-Hop". A obsah jeho veršů se, až na drobný exces v "Celebration" ("Yeah, you know what this is/It's a celebration, bitches!/Grab a drink, grab a glass/After that I grab yo ass"), taky nějak výrazně nepřeměnil. AIDS, černošské hnutí, minimální mzda, oslava matky, vzpomínka na babičku, rozchod s holkou v KFC, občasné egositické vychloubání, pak zas pro změnu děti s useknutými rukami v Sierra Leone... A i Ježíš se objeví. V "Bring Me Down" Kanye prohlašuje: "Most you rappers don't deserve a track from me," což se nedá než odkývnout. Bohužel kdyby rapper Kanye, coby osoba jedna, požádal producenta Westa, coby osobu druhou, o napsání skladby, byl by asi odmítnut. Jeho skillz se totiž zdaleka nemohou rovnat jeho producenstkému géniu a na desce je to znát. Chvíli a na první poslech sice působí Kanyeho rap jako rap roztomilého medvídka, ale po více posleších možná začne lézt trochu na nervy. Nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdyby tenhle matroš napsal YE třeba pro Jay-Zho. Nejspíš bychom si všichni hromadně ucvrkli do kaťat.

No a co vlastně hudba? Přerozmanitá... Chcete pompézní track s trubkami? Znějící jako soundtrack k nenatočenému legendárnímu seriálu? A se skvělým hostem? Pak tu máte "We Major" s Nasem a Really Doem. Nebo snad skoro až operní a Wagnerovskou skladbu? Máme tu "Gone", excelentí rozlučku s celým albem. Dekadentní atmosféru nočního New Yorku za deště ve mně díky tklivému saxofonu vyvolává "Drive Slow". Vůbec album zní místy jako soundtrack a dvojí podání "Diamonds From Sierra Leone" tomu díky vokálu Shirley Bassey z OST ke klasické bondovce "Diamonds Are Forever" jen napomáhá. Na desce je tenhle song dvakrát - albová verze s Jay-Zm (jak tak na to koukám, jeho jménu je tu pomalu častěji než YE) s nádechem politické agitky, a pak coby bonus i verze singlová. V podstatě se moc neodlišují. Vzpomínka na chvíle babiččiny smrti v nemocnici "Roses" (kde si Kanye stěžuje, že po něm nemocniční sestra u jejího smrtelného lože chtěla podpis na tričko) je sladkobolná, adorace matičky "Hey Mama" zase zní melancholicky. Kdo se z hostů rohodně nevytáhl a vůbec nepředvedl, je The Game v "Crack Music", naopak Jamie Foxx úspěšně napodobující Raye Charlese v "Gold Digger" je od originálu takřka nerozeznatelný (po kratičkém cameu už zní v podkladu opravdový Ray). Perfektní popovka a můj typ na další singl je "Heard 'Em Say" s Adamem Levinem z Maroon 5. Aspoň je vidět, že Kayne není naštvaný, i když mu loni vyfoukli Grammy pro objev roku. Těžko vybrat, co dalšího by mohl recenzent zmínit, až se zdá, že si Kanye šetřil vatu pro někoho jiného. Snad ještě zmínku o skrytém tracku "Late", tam si Kanye neodpustil vzpomínku na staré časy a beat i s vokálem nepatrně zrychlil.

Nebezpečí recenze na internetu je to, že když bude moc dlouhá, nikdo ji nebude číst. A někteří v takovém případě raději skáčou na poslední odstavec, kde se dozvědí sumarizaci. Zde ji tedy máte - "Late Registration" je horký kandidát na desku roku a zkraje toho příštího určitě bude Kanye těžko shánět poličky na jistojistý příval ocenění. Je to deska, která člověku vezme dech. Otázka tedy je, proč ne rovnou deset bodů? Asi proto, že Kanye je Kanye a za mikrákem až tak silný není. Ale ta hudba, panečku!