Seriál, ve kterém se v hlavních rolích představuje zpěvák The Weeknd a herečka Lily-Rose Depp, dcera Vanessy Paradis a Johnnyho Deppa, byl zamýšlen jako ambiciózní, velmi drahá show, ve které trojice hlavních autorů ukáže, co se děje v nejvyšších patrech showbyznysu a jaká je cena za slávu.

V té trojici stojící za scénářem je kromě oblíbeného muzikanta také tvůrce oceňovaného seriálu "Euforie" Sam Levinson a také Reza Fahim, jenž v Los Angeles vlastní hudební klub, ve kterém se hvězdy z plakátů rády ukazují. Ti všichni měli potenciál do společného díla vložit své vlastní zážitky a zkušenost a ukázat laickému publiku, že není všechno zlato, co se třpytí.

Děj začíná ve chvíli, kdy se mladá zpěvačka Jocelyn, jejíž předlohou byla údajně Britney Spears (úplně klidně by to ale mohla být kterákoliv jiná popová umělkyně z posledních dvaceti let), chystá po traumatickém zážitku vrátit zpátky na hudební scénu s novým albem. Jeho tvorbu však provází řada psychických bloků, ale také rozdílných představ všech, kteří za jeho tvorbou stojí a jejichž motivace jsou v přímém rozporu. Jocelyn tedy ve snaze vyčistit si hlavu jede do klubu, kde si jí všímá DJ a majitel Tedros (The Weeknd), který se rozhodne s ní navázat víc než blízký kontakt.

A divák postupně v pěti dílech s přibližně padesátiminutovou stopáží sleduje, jak se Tedros proměňuje a rozmýšlí nad tím, zda je jeho postava ve skutečnosti kladná, nebo záporná. Cokoliv dalšího k ději by bylo možné považovat za spoilery, pro úplnost tedy ještě dodejme, že kromě kralujícího hereckého výkonu Hanka Azarii se zde objevuje také Jennie Kim z k-popové skupiny Blackpink, mnoha redaktory musicserveru oblíbený Troye Sivan, producent Kanyeho Westa Mike Dean nebo Tyson Ritter, zpěvák dodnes patričně nedoceněné skupiny The All-American Rejects.

"Idol" ale bohužel už od jeho uvedení provázejí poměrně jednoznačné negativní recenze. A to především z několika důvodů. Vůbec největší míra kritiky míří na zobrazování explicitních sexuálních scén, ze kterých se zejména v prudérní Americe snaží lidé hodnotící tento počin udělat hlavní téma. Často to pak z takových textů vypadá, jako by v tom seriálu o nic jiného nešlo, což rozhodně není pravda.

Další minus míří za obsazením samotného The Weeknda, který k natáčení dokonce poskytl svůj vlastní dům. Prý neumí hrát. Bodejť by uměl, když má za sebou pouze epizodní roli v "Simpsonových" a malý štěk v kontroverzním filmu "Drahokam", ve kterém se Adam Sandler snažil ukázat, že umí i vážnější tvorbu. Právě "Idol" je tak vůbec prvním pořádným snímkem, ve kterém se může Tesfaye předvést, a s přihlédnutím k tomu, že většinu stopáže nesundává z očí tmavé brýle, a tak z jeho herectví stejně mnoho nevidíte, není jeho výkon v žádném případě ostudným a jako na populárního zpěváka se na něj budete koukat možná ještě v prvním díle. Ve všech ostatních už je ale Tedrosem.

Jako třetí klíčový bod negativních recenzí v Česku i zahraničí bývá označována pátá a podle všeho i finální epizoda celého seriálu (původně jich totiž mělo být šest a je to znát), jelikož nad možnou druhou řadou zatím stále visí otazníky. Vzhledem ke spoustě ukončených dějových oblouků by ale toto dílo klidně mohlo zůstat jako minisérie, i jako taková by bylo dostačující. Pravdou je, že pátá část spoustu dosud načrtnutých linek zamíchala a připravila "Idolu" finále, které místy působí nedotaženě a divák u něj nejednou zvedne obočí. S přihlédnutím ke zbytku obsahu je to ale sice oprávněná, ale marginální chyba.

To hlavní totiž v naprosté většině recenzí totiž vůbec nezazní. A není se čemu divit, protože "Idol" je pro jinou cílovku, než jsou běžní filmoví a seriáloví kritici. Jestli je totiž něco, co jeho tvůrci dělají skvěle, ba místy dokonce až perfektně, je to zobrazení showbyznysu samotného. Klub piraň, ve kterém po sobě lidi jdou stejně jako v jakémkoliv jiném vrcholovém odvětví, Formulí 1 počínaje a NHL zdaleka nekonče. O korporátech ani nemluvě.

A je přirozené, že laikům a lidem nepolíbeným hudební scénou se výsledek nemusí tolik líbit. Jenže ve chvíli, kdy jako hudební pisálek alespoň trochu vidíte za oponu nebo ještě lépe jste sám či sama přímo aktivním umělcem, uvědomíte si, jak skvěle "Idol" s jedovatým prostředím plným podrazů pracuje. Zdejší politikaření si nezadá se spektákly typu "Hra o trůny" a všechny ty mrazivé dialogy a kruté pravdy naplno doceníte až v tu chvíli, kdy si sami vzpomenete na vlastní, podobnou zkušenost. Jestli totiž trio autorů chtělo světu něco připomenout, tak to bylo především pravidlo showbyznysu číslo jedna, které se v podobných snímcích objevuje vždycky: "Show must go on."

"Idol" se tak stává sondou do světa, kam se naprostá většina smrtelníků nikdy naplno nepodívá, a ukazuje, jaká špína, zmar a pošlapané lidské osudy se skrývají za řadou populárních písní, které si s chutí pouštíme do svých sluchovodů. Bohužel je ale jasné a logické, že podobně jako u oceňovaného a bohužel předčasně ukončeného duchovního předchůdce, seriálu "Vinyl", jde o dílo, které doceníte přesně podle toho, zda jste jeho cílovka, či nikoliv. Jste-li umělec nebo třeba jen hudební pisálek, bude se vám "Idol" líbit a hořké easter eggy si z něj rádi vysbíráte (a že jich je!). Ocenit ho ale mohou i ti, kteří si o hudbě prostě jen čtou. I těm může otevřít oči.