Slovo úvodem: Autor recenze je přiměřeně kritickým fanouškem Oasis, má je rád po celou dobu existence (a to už je více než deset let), i když nefandí týmu Manchester City, a uznává, že to jsou velkohubí burani a velkolepí vykradači, kteří nepřinášejí téměř nic, co by tady už nebylo. Recenze na novou desku "Don't Believe The Truth" je převážně chvalozpěvná a kdo chce pestřejší názorový rozptyl se slovy i hanlivými a možná až posměšnými, nechť si počká na naši makrorecenzi - něco mi říká, že to bude pěkně pestré počtení s nevyrovnanou bodovou škálou.

S Oasis se to má jako s dítětem, které někomu přijde roztomilé, ale jiný by tomu spratkovi nejraději šlápl na krk. Léta jim vyčítají marnou snahu vyrovnat se s vrcholnou chvílí britpopu v podobě "What's The Story Morning Glory", vyčpělé nápady, skandály. A oni zase rychle vyprodají turné, Chris Martin se div nepřizabije, aby objal Noela, a s průměrným singlem "Lyla" dobyjí vrchol britské hitparády. Už je to takový folklór: Nevydané album prosákne na internet, Noel s Liamem v rozhovorech sprostě pourážejí kdekoho a Amerika jim nikdy k nohám nepadne, alespoň co se prodeje desek týče.

"Don't Believe The Truth" je vyrovnaná a řinčivá deska. Není na ní skoro nic originálního - je to kompilát Kinks, Who, Beatles a dalších velkých britských kapel. U každé písně se dá najít její předobraz v minulosti, ale nemohu si pomoci, líbí se mi. Oasis tady opravdu znějí jako kapela, rozdělili si mezi sebe autorství, není to Noel a ostatní, i když je starší Gallagher pořád uměleckým vedoucím skupiny. Zvuk mi přijde "garážovější" než v minulosti, bez zbytečných kudrlinek a s velkolepým kytarovým zvukem - skvělé vypalovačce "The Meaning Of Soul" stačí něco málo přes sto sekund, aby udělala velký dojem. Je to jen můj pocit vyvolaný závěrečnou skladbou "Let There Be Love", kde se nezbední bratři z Manchesteru svorně střídají ve zpěvu, anebo tahle kapela opravdu táhne za jeden provaz a myslí to upřímně?

Překrásný je závěr úvodní písně desky "Turn Up The Sun" (velmi vhodně zvolená na začátek - a vida, autorem je Andy Bell), který melancholickou náladou evokuje Coldplay. Noelovy skladby se nejvíce přibližují The Kinks ("The Importance Of Being Idle", "Part Of The Queue") a rockové Anglii sedmdesátých let ("Mucky Fingers"), kdežto Liam pořád hraje roli Johna Lennona - chápu, že jak mně to připadá milé a hezké, jiné to může iritovat, ale já mu jeho beatlesácké melodie i styl zpěvu jednoduše věřím a polykám i s navijákem. A musím se smát, když je pod všemi písněmi kromě jedné napsáno: "Drums By Zak Starkey" - Ringův syn se mi tady náramně hodí.

I když bývá předchozí počin "Heathen Chemistry" považován za slabší kousek v diskografii Oasis, líbil se mi a jsem velmi rád, že nyní mohu k hodnocení nové desky přidat ještě bodík navíc. Všechny výtky k Oasis beru a neshledávám na nich nic špatného, přesto si rád skrze album "Don't Believe The Truth" nechám ty fracky vlézt do pokoje nebo do auta, ať mi to klidně vysype repráky z beden. Kouzlo proletářských bratří vykřikujících pravdy, jimž nemáme věřit, je pořád tady.