O trutnovském hudebním festivalu Jazzinec jste se už na stránkách musicserveru mohli dočíst na jiném místě (více zde). Jednou z nejočekávanějších akcí letošního ročníku byl dozajista koncert písničkáře Karla Plíhala (mimochodem již dlouho předem beznadějně vyprodaný). Původně bylo vystoupení anoncováno s podtitulem "K. P. zpívá Josefa Kainara", což mohlo působit poněkud matoucím dojmem. Kdo se totiž těšil na večer sestavený především ze skladeb pocházejících z aktuální desky "Nebe počká", byl hned na začátku vystoupení vyveden z omylu. Plíhal z alba vesměs amerických evergreenů otextovaných Josefem Kainarem, na které sbíral materiál i odvahu posledních deset patnáct let, hraje naživo pouze skladeb několik (mj. "Mrtvý vrabec", "Nebe počká", "Diga Diga Do", "Mám křivej nos"). Poté, co bylo vše uvedeno na pravou míru a přítomní "jazzmani" a "bluesmani" byli ve vtipu požádáni o shovívavost, nabídl Plíhal jako "revanš" svůj, dá se říci, klasický recitál zahrnující písně napříč všemi obdobími tvorby - v rozmezí od první neoficiální desky "Plíharmonie" až po novinku.

Dárek
Pod stromečkem leží šek
Přines nám ho Ježíšek
Smějeme se na šek
To zas bude flašek

Zdeněk
Po ulici kráčí Zdeněk
A je celý od písmenek
Vpředu vzadu prostě hrůza
Posrala ho v letu múza"

A ačkoliv tenhle hudební perfekcionista a puntičkář s nahrávkami šetří jako málokdo, bylo opravdu z čeho vybírat. Plíhal lovil v minulosti a tahal jednu perlu za druhou. Tradičně zvířecí kousky "Myš", "Králíci", "Nosorožec" střídaly písně milostné "Morseovka", fantaskní "Ve skříni", "Levitační", veselé "Mám prima den", melancholické "Kde jsou" i smutné "Miss Otis lituje", "Ráda se miluje". Ani fanoušci, kteří mají dokonale naposlouchané studiové nahrávky, se neměli čas nudit. Plíhal jako umělec se totiž stále vyvíjí, a to hned na několika úrovních. Zaprvé jako muzikant - ač platí už od hlubokých let osmdesátých za velmi schopného multiinstrumentalistu, především co se hry na kytaru týče, stále roste (sám se netají tím, že v posledních letech cvičívá až šest hodin denně!), a jeho současná vskutku artistní, přitom maximálně účelná a aranžérsky vynalézavá hra má víc než k tradičnímu folkovému doprovodu mnohem blíž k jazzovému, případně klasickému pojetí. Jenom pozorovat prsty běhající ladně po hmatníku je u Plíhala zážitek.

Nahý v trní
Šel jsem sypat slonům zrní
A on tam stál nahý v trní
Sloni se ho ulekli
Usekli mu kule kly

Moji rodiče
Neživí mě nešatí
Šediví a plešatí

Neméně zajímavé je sledovat dozrávání Plíhala jako autora. Evidentní je jeho směřování k maximálnímu zjednodušení, ke zkratce. A to jak po stránce skladatelské, tak především po stránce textařské, což lze nejlépe ilustrovat na vtipných "veršovánkách", kterými tradičně prokládá písně a z nichž některé v tomto textu nahrazují chybějící fotografie (autor se zkrátka fotit při koncertech nenechá). Tyhle úžasné miniatury zde ponechávám i s vědomím toho, že na papíře, ochuzeny o Plíhalův nezaměnitelný přednes, fungují jenom z poloviny. Méně zasvěceným na nich alespoň lze ukázat, že ztotožňovat Plíhala s tím svatouškem - andílkem z filmu "Rok ďábla", by bylo hodně hodně zkreslující...

Dítě
A protože miluji tě
Rychlým stylem králičím
Udělám ti hezký dítě
Dá-li pánbůh dá-li čím

Podzimní"
Podzim bude letos pestrý
Zveme bratry zveme sestry
Užijte si pěkné září
S incestovní kanceláří

Ač je pro Plíhala příznačné neustálé hudební hledačství, v jedné věci se nemění. I po skoro čtvrtstoletí (!) stráveném na koncertních pódiích, působí stále až roztomile nesměle - i v momentech, kdy recituje výše uvedené básničky - a roztržitě, to když si co chvíli odhrnuje vlasy z čela, žmoulá v ruce trsátka nebo stále dokola připevňuje kapodastr na jednu ze dvou pravidelně obměňovaných kytar. A přitom, aniž by v tom byl jakýkoliv rozpor, z něho vyzařuje obrovský klid a spousta - je to klišé, ale jinak to napsat nelze - "pozitivní energie", která se automaticky přenáší na publikum. Ač jde o proces vědeckými metodami nezachytitelný, přece se v praxi výrazně projevuje. Konkrétně tak, že po skončení koncertu všichni přítomní odcházejí s až pitomoučce blaženými úsměvy na tvářích. Při trutnovské zastávce byl příjemný dojem podpořen i dobrou volbou při výběru prostoru. Koncertní síň Bohuslava Martinů (dříve evangelický kostel), určená především pro vystoupení vážné hudby, nabídla žádané komorní prostředí i kvalitní akustiku.

Eliška
Léta pátrám po kraji
Kde Elišky dávají... Dobrou noc

Mail
Mailování s Kristem
Zaviruje systém

Dokonalá idylka, že? Ale je potřeba zdůraznit, že Plíhal rozhodně nepatří mezi písničkáře, kteří by svému publiku nadbíhali a zahrnovali je stále dokola jen nekonfliktními, lehce sentimentálními a kýčem zavánějícími skladbami nebo v druhém krajním případě pouze buřičskými protestsongy. Plíhal má cit pro míru, a co je důležité, rozhodně mu nechybí smysl pro (sebe)ironii, což ostatně během trutnovského koncertu několikrát dokázal. Dalo by se tedy říci, že jeho tvorba je dokonale vybalancovaná, tudíž naprosto nadčasová a nadgeneračně srozumitelná a vlastně i nadžánrová. Proto jako jeden z mála písničkářů umělecky "přežil" rok 1989, proto má stále vyprodané sály, i když jsou jeho vystoupení díky často opakovaným průpovídkám místy trochu předvídatelná (stejně jako třeba u Jiřího Schmitzera), a proto ho máme všichni tak rádi. No ne? Hýčkejme si tedy "našeho" Plíhala.

Věřme, že v jeho případě nikdy nebude platit...

Epitaf
Tak dlouho se snažil o rým
Až se stal duševně chorým
Stal se chorým duševně
Tělo uvnitř duše vně

...a na závěr mu snad jen popřejme...

Radostné vyhlídky
Až mi bude tak sto deset
Přijde Bůh a zmáčkne reset.

Karel Plíhal, Koncertní síň Bohuslava Martinů, Trutnov, 23.3.2005.