Oni Silent Stream Of Godless Elegy (SSOGE) nikdy nebyli typickou metalovou skupinou, která by se starala hlavně o to, aby mohla na koncertech pořádně kroutit hárem a trhat struny na kytarách. Kdo je někdy zažil na pódiu, ví, že mnohem více připomínají soustředěné mistry, jimž je jakákoli jevištní bláznivost na hony vzdálena. Podobně se to má s jejich muzikou. Doom metal je postaven na tesknotě, na hře se zvukem, na rozbourávání tradičních kožených klišé, na budování atmosféry, v němž platí, že cíl světí prostředek. Proto by se nikdo neměl pozastavovat nad tím, jak moc jsou SSOGE ovlivněni tradiční lidovou hudbou. Ostatně nejsou sami, takoví Sad Harmony taktéž folklór rádi vzpomenou. Na novince "Relic Dances" ale došli SSOGE zatím nejdál a nemalou měrou se na tom podílel producent Tomáš Kočko, který se moravskému folklóru věnuje dlouhodobě (viz jeho album "Do tanca!").

O téhle desce, která vyšla na konci loňského roku, toho bylo v českých médiích napsáno relativně dost. Tedy vzhledem k tomu, o jak nekomerční žánr se jedná. Důvod takového "zájmu" je patrný po úvodních minutách, protože počáteční "Look" poodkryje roušku tajemství - že totiž SSOGE i přes všechny kytarové vazby a growling Pavla Hrnčíře vyzařují natolik podmanivou atmosféru, že je překousnou i příznivci podstatně decentnějších stylů. Na "Relic Dances" se skupině podařilo propracovat k intenzivnímu prolnutí folklóru s metalem, které ovšem působí naprosto přirozeným dojmem. Když třeba vprostřed druhé písně "To Face The End" elektrizují mohutné kytarové riffy Radka Hajdy, smyčcový doprovod jim jakoby dodává na síle.

V písních SSOGE nepřijde ani slovo nazmar, ani tón, ani melodická linka. Celé album je do posledního detailu propracováno, vyšperkováno. Chaos dostal řád. Ta v jistém smyslu dokonalá dramaturgie by pro někoho mohla být nepříjemná, většině milovníků kvalitní rockové hudby to ale na přítěž nebude. Ona totiž spolupráce kapely s Tomášem Kočkem dala její tvorbě novou dimenzi, když se při poslechu "Relic Dances" člověk zdráhá si přiznat, že by se oddával metalu. Je to spíše takový neuchopitelný proud, taková tradiční hodovačka, v níž se šlahouny vzájemně předbíhají a pronikají sami sebou, aby z nich vyšel plynulý tvar s jasnými konturami, ale přesto jaksi vrtkavý, kroutivý, bránící se jednoznačné kategorizaci.

Vlastně celé "Relic Dances" je postaveno na protikladech. V opozici stojí drtivý vokál Hrnčířův a jemný projev Hanky Nogolové, střetávají se těžkotonážní pasáže s Kočkovou romantikou, strohá melodičnost s roztříštěnou hudbou. V tom spočívá právě ona dokonalost, že týmu SSOGE a Tomáše Kočka se podařilo ukočírovat vlak, který by ledaskoho udolal. Podařilo se jim navléknout tu mašinu do kabátku, ze kterého sice občas něco vyčuhuje poněkud kostrbatě, ale přesto vypadá jako junák, kterého vídáte jen výjimečně. U některých desek se těšíte, až budete moct zajít na koncert a prožít si je. Tohle pnutí mi ale u SSOGE zatím chybí. V tom shledávám asi největší chybu desky - skutečně působí natolik vytříbeným a uměleckým dojmem, na jehož vstřebání jsem potřeboval opravdu hodně poslechů, že jevištní prezentace snad ani nemůže být dostačující. "Relic Dances" je krásná hudba (ze všeho nejvíc "Lonely", tu doporučuji), ale ne živelná.