Abyste se v dnešní době stali alespoň trochu zajímavými, musíte se sakramentsky snažit. V uměleckém světě, který je podivných a všelijak odlišných lidí plný, to pak platí nejméně dvojnásobně. Rob Gallagher, bývalý člen zaniklého acid-jazzového seskupení Galliano, toto vyřešil tím, že hned několikrát změnil identitu. Od roku 1996, kdy se Galliano rozešli, si stihl říkat všelijak, přičemž asi největši úspěch sklidil s projektem Two Banks Of Four. Jako Earl Zinger debutoval v roce 2002 sáhodlouze nazvanou nahrávkou "Put Your Phazers On Stun And Throw Your Health Food Skyward", na sklonku minulého roku se vrátil s novinkou "Speaker Stack Commandments". Obě zmíněné desky pouze potvrzují, co právě shrnutý životopis mírně napověděl - Robu Gallagherovi není nic svaté.

Všechny milovníky škatulek musím hned úvodem zklamat - deska "Speaker Stack Commandments" je takřka nezařaditelná. Jde o jakýsi kabaret na pomezí funku, soulu a hip-hopu s výraznou příměsí nejrůznějších tanečních odnoží, jazzu i blues, přičemž tento výčet zdaleka nezmínil vše (v několika skladbách Zinger navštíví dravé vody reggae, chvílemi se zase nechá strhnout proudem new wave). Libuje si v osmdesátých letech, v elektronice a syntetizátorech, nepřímo vzpomíná jména jako Prince ("38 Bus Stop Man"), The Doors (varhany písně "Who Killed Saturday Night?") či Stereo MC’s (typický beat v "Only The Ridiculous Survive").

Album otevírají hned dvě intra, a sice přehluboký prolog "Deep Throat 1" (něco ve stylu předmluvy Kabátího "Go Satane go") a funková dvouminutovka vysázená hip-hopovým beatem a syntetizátory, do zblbnutí omílající Zingerovo jméno. Právě úchylka neustále připomínat, kdo že vám to z placky hraje, mi na "Speaker Stack Commandments" neskonalým způsobem leze na nervy. "Zinger" v intermezzu "24", "Zinger" v Jamajkou načichlých kusech "Zinger's Fitness Video" a "8 Month Of Reality", "Zinger" v popově laděném tracku "Adidas Jordans (Only One Pair Made)", "Zinger", "Zinger", "Zinger".

Jinak jde o příjemné album, které rozhodně neurazí nikoho, kdo rád výše zmíněné hudební polohy. Gallagher má silný smysl pro atmosféru (chvílemi skoro až strašidelná "Thames Crokadiles", doprovozená pohřebními varhany), pro humor (japonsko-anglický dialog v písni "Skujan", či swingový hidden track v rámci závěrečné "I Think They've All Gone Home Now"), hlavně však pro hitovost (optimistická "Just Might Be").

Ačkoli nejde o nijak zásádní nahrávku, "Speaker Stack Commandments" rozhodně stojí za pozornost. Ať už pro zmíněnou pestrost a netypičnost, či pro svoji nenásilnou taneční hybnost a všudypřítomný groove. Byť mírně narcistní, je Rob "Zinger" Gallagher sympatický hudebník. Ne vždy se vyvaruje klišovitosti, ale je s ním zábava.