Co potřebujete k tomu, abyste natočili skvostný debut? Kromě pořádné dávky štěstí to chce originální, ideálně nadčasový materiál, skvělé spoluhráče a také odvahu. Takový koktejl se nepodaří namíchat pokaždé, pár příkladů však máme. Třeba první, eponymní desku The Doors, další v cyklu Slavná alba.
"Klasické slavné desky poznáte podle toho, že jsou dokonalé. A ta dokonalost podle mě spočívá v tom, že byste na nich nechtěli změnit ani ťuk," konstatuje v dalším dílu pořadu Slavná alba Jac Holzman, zakladatel vydavatelství Elektra Records, které mělo v roce 1967 odvahu dát šanci partě hudebníků kolem charismatického básníka, který sám na nic hrát neuměl, Jima Morrisona. Ta parta si říkala
The Doors, vedle Morrisona ji tvořili Ray Manzarek, Robby Krieger a John Densmore.
Manzarek se se stydlivým Morrisonem setkali v roce 1965. Zpočátku byli členy formace Manzarekovi bratři Rick a Jim, po jejich odchodu je nahradili zmínění kytarista Krieger a bubeník Densmore. V této sestavě si jich všiml label Columbia a podepsal s nimi půlroční smlouvu. Muzikantům se však za celou tu dobu nepodařilo zástupce vydavatelství přesvědčit k vydání desky.
V polovině roku 1966 hráli The Doors na pravidelné bázi ve slavných losangeleských klubech London Fog a Whisky A Go Go. A zde si jich všiml právě Jac Holzman z Elektra Records. Jak vzpomíná, pověstná láska na první pohled to nebyla:
"Nijak zvlášť mě neohromili. Toho večera jsem neslyšel žádnou jejich ikonickou píseň. Vrátil jsem se tam ještě čtyřikrát a čtvrtého večera jim to sedlo."
Smlouva na album byla na světě. Roli producentů obsadili Paul Rotschild a Bruce Botnick. Natáčení samotné trvalo méně než měsíc, definitivní podoba dvou nejsilnějších skladeb, "Light My Fire" a "The End" (jejíž první živá verze se postarala o to, že byli
The Doors vyhozeni ze své koncertní štace ve Whisky A Go Go), vznikla spojením pouhých dvou nahrávacích pokusů. Výsledkem je zhuštěná, extrémně průrazná energie, živý dojem z hraní i fakt, že se songy přirozeně rozvíjejí pomocí na místě improvizovaných nápadů, podobně, jako to skupina dělala na koncertech.
Na debutu The Doors se potkává řada nejrůznějších vlivů - tím nejvýraznějším je pochopitelně Morrisonova psychedeliky ovlivněná poezie. Ledasjakou chytře použitou výpůjčku najdeme i v hudbě samotné: Riff z "Break On Trough (To The Other Side)" je inspirován starou bluesovou písní "Shake Your Money Maker" ve verzi Paula Butterfielda, a neobvykle položený na rytmus brazilské bossa novy. Jinde zase slyšíme odkaz na
Raye Charlese nebo pokus o kytarovou nápodobu dechové sekce kapely
Jamese Browna.
V tracklistu našly místo i dva covery, "Back Door Man" Willieho Dixona a také "Alabama Song", který pochází z opery "Vzestup a pád města Magahony" Kurta Weilla a Bertolda Brechta.
Vcelku bezproblémové natáčení desky, navzdory poměrně nezřízené Morrisonově konzumaci alkoholu, narušil jediný cenzurní zásah: z dnešního pohledu nevinné slovo
sjetá (
"She get high") v gradující pasáži songu "Break On Through" muselo zmizet a zůstalo nevyřčené.
Album vyšlo 4. ledna 1967 a zahájilo postupný vzestup směrem k vrcholu žebříčku Billboard. V září téhož roku se dostalo na své maximum - na druhé místo hned za "Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band" od
The Beatles. Načasování nemohlo být lepší: doba Flower Power a války ve Vietnamu potřebovala, aby někdo odhalil její temnou stránku.
"The Doors tvořili jang, zatímco éra Flower Power byla jing," vzpomíná bývalý manažer skupiny Bill Siddons.
"Téhle bandě nešlo o sílu květin, ale o sílu osobnosti. O to, kým můžete být. Provokovali jiným způsobem než ostatní," uzavírá.
Detailní pohled do zákulisí debutové desky The Doors nabízí další díl cyklu Slavná alba, který v pátek 26. března odvysílala ČT art. Po přestávce bude série pokračovat za čtrnáct dnů dílem o eponymním počinu Krále rock 'n' rollu Elvise Presleyho.
Série článků vzniká ve spolupráci s Českou televizí.