The Doors se dokázali vyškrábat na vrchol... a šlápnout vedle. Nebyli první ani poslední skupinou, které se snaha o vybočení ze zaběhnutých kolejí tak úplně nevyplatila. O to horší pak bývají návraty. V případě téhle americké čtveřice měla cestu zpět na výsluní dláždit deska "Morrison Hotel".
Jim Morrison byl pro
The Doors požehnáním i prokletím zároveň. Charismatický básník a frontman byl hlavním zdrojem nápadů, které ostatní členové sestavy - Ray Manzarek, John Densmore, Robbie Krieger - dále rozvíjeli. Bojoval však také s alkoholovými a v menší míře i drogovými excesy, které nejen jeho, ale vlastně celou kapelu, dostávaly do pořádných průšvihů.
V roce 1969 mediálním obrazem formace pořádně otřásla obžaloba Morrisona z veřejného obnažování na koncertě na Floridě. Vedlo to ke zrušení pětadvaceti zastávek probíhajícího turné a k zákazu The Doors na rádiových vlnách. Koncem téhož roku zase zpěvák způsobil rozruch v letadle do Phoenixu, za který si vysloužil pokutu deset tisíc dolarů.
A úplně se muzikantům nedařilo ani po hudební stránce. Album "The Soft Parade" přineslo nový zvuk se smyčci a dechovou sekci, Morrison se ovšem na jeho tvorbě podílel jen s velkou nechutí. V té době ho totiž zajímala hlavně poezie. S odstupem času to není špatná nahrávka, píseň "Touch Me" se stala dokonce vcelku velkým hitem, o komerčním úspěchu se ale dalo mluvit jen stěží. The Doors byli v problémech a očividně šli po čtyřech řadovkách dolů.
Řešení? Obvyklé - návrat ke kořenům. Tedy to, co po nich s různým úspěchem zkusila dlouhá řádka kapel, když publikum nepřijalo jejich experimentální choutky. The Doors se rozhodli vrátit zpět ke specifickému blues rocku (tento sound si mimochodem podrželi a dokázali rozvinout i na nástupci "Morrison Hotel", albu "L.A. Woman"). Oproti devíti měsícům, které strávili na předchozí studiovce, jim tentokrát stačily měsíce tři. Natáčelo se od listopadu 1969 do ledna 1970.
Že by však hudebníci společně s dvorním producentem Brucem Botnickem měli úplně konkrétní představu o tom, co vlastně chtějí, to se úplně říct nedá. Věděli alespoň, že přebal tehdy nepojmenovaného díla by měl vytvořit folkový muzikant a fotograf Henry Diltz.
"Dali jsme si (ještě s grafikem, s nímž Diltz spolupracoval - pozn. aut.) sraz v jejich malé kanceláři," vzpomíná v dokumentu Slavná alba.
"Tehdy tam byli jenom Jim a Ray. Přišli jsme tam s Garym a ptali se, jestli už mají název. Prý že ne. My na to: 'A tušíte, co byste chtěli na obalu mít?' 'No, vlastně ani ne.' "
Situaci nakonec vyřešil klávesista Manzarek.
"Ray náhodou projížděl centrem L.A. a do oka mu padl jeden starý barák - hotel Morrison. Povídá: 'Měli bychom tam zajet a vyfotit se,' " popisuje kytarista Robbie Krieger. Jenže z původní představy rychle sešlo, když Diltz narazil na neoblomného recepčního, který jakékoliv focení rezolutně odmítl. Nakonec se o slavný snímek postarala náhoda. Recepční odjel výtahem do útrob hotelu a muzikanti využili příležitosti: naběhli dovnitř, fotograf vyfotil jednu roličku filmu a všichni z místa rychle zmizeli.
Z hudebního hlediska je nahrávka syrová, tvrdá, v podstatě neexperimentující. Z úvodního hutného "Roadhouse Blues" se stal obří hit a skupinu opět představil v plné síle. Netradičním ohlasem stoupající funkové vlny se stala "Peace Frog", která skočný funky zvuk míchá s temným textem. Verše o krvi v ulicích se zakládají na Morrisonových zážitcích a událostech kolem jeho osoby.
Na kolekci se vešla i nečekaně klidná, meditativní skladba "Indian Summer". Ta jako jediná nevznikla při natáčecích sessions na přelomu let 1969 a 1970, původně totiž byla zamýšlená už na eponymní debut. Ve "Waiting For The Sun" pak téměř hardrockové temné pasáže dokresluje jeden z raných elektronických instrumentů, moog - obrovská a neforemná skříň, která se jen obtížně dala naladit dvakrát stejně.
Obrat k blues a k již dříve prověřenému soundu přinesl kýžené ovoce. Kritici nešetřili superlativy, mluvilo se o nejlepším počinu čtveřice vůbec, otvírák "Roadhouse Blues" se stal rádiovým hitem. Sedmadvacet týdnů se deska udržela v hitparádě a dokázala se vyškrábat až na čtvrté místo. Krok stranou v podobě "The Soft Parade" byl zapomenut - a hlavně odpuštěn.
Detailní analýzu jednotlivých písní z nahrávky "Morrison Hotel" nabízí další díl cyklu Slavná alba. Odvysílala jej ČT art v pátek 18. února. Následující část se bude věnovat desce "Freak Out" Franka Zappy.
Série článků vzniká ve spolupráci s Českou televizí.