Deska "Automatic Writing" projektu Ataxia je sice jeho první, ve skutečnosti však jde o druhou deskou z pěti, které plánuje John Frusciante se svými různými spolupracovníky vydat do konce letošního roku. V Ataxii se spojil s Joe Lallym z Fugazi a čekejte od ní návrat do goticko-postpunkových dob.
Od první tónů lehce drásavé kytary se albem "Automatic Writing" propadneme o dvacet let zpátky, kdy si svou nezávislou slávu vybíraly kapely postpunku (PIL) nebo gotického rocku (
The Sisters Of Mercy). Není divu, v Ataxii se osvědčená dvojka
John Frusciante a
Josh Klinghoffer spojila s Joe Lallym z kapely Fugazi, jejímž je
John velkým fanouškem a přátelí se s nimi od roku '99. Proto Lallyho oslovil s tím, zda by si nechtěl zahrát na basu na koncertech, kde plánovali zahrát skladby z alb
"Shadows Collide With People" a
"The Will To Death". Lally souhlasil, ale
John si uvědomil, že se svým oblíbencem by nechtěl jen přehrávat již udělané, ale složit novou hudbu. Tak se stalo, dvakrát po dvou dnech nahrála tahle "J" trojka hodinu a půl muziky, z níž půlka je zachycena na "Automatic Writing". Pro ty, co se jim bude líbit, mám dobrou zprávu. Druhá část s dalšími pěti skladbami by měla být vydána počátkem příštího roku v rámci Johnovy akce "každý měsíc nová deska" (tahle je druhou z celkem pěti plánovaných).
Jak se
John svěřil na stránkách vydavatelské firmy
Record Collection, improvizace je pro něj ideální stav v hudbě. Nechce se nechat svázat marketingovými zákonitostmi a radami manažerů, chce se plně věnovat muzice, neztrácet čas jinými věcmi. Pak nemůže překvapit jeho hyperaktivita a zvuk téhle desky. Už název naznačuje, jak k nahrávání trojice muzikantů přistoupila. Jako základ si vytyčili muziku, kterou dělali PIL (i když je
John nezmiňuje, několikrát mě hudba Ataxie evokovala staré
The Sisters Of Mercy, ale třeba to bude hlavně tím, že je znám více než PIL), s hypnoticky se opakující linkou baskytary, s přechody bicích a improvizacemi kytar. Většina vokálů (v jedné skladbě se o ně podělí všichni tři) byla nahrávána živě do stop kytary, basy a bicích. Neméně důležité pro celkový výsledek tři týdnů práce je následné využití elektroniky při úpravách zvuku kytar, basy i vokálu, takže se dočkáte různých ruchů, distorzí apod. Jak píše
John, cítili se, jako kdyby muzika hrála skrz ně, a ne oni ji, oni jen zprostředkovali, co se vznášelo mezi nimi.
John se rozplývá, jak jim vzájemná spolupráce šla, o jak hluboké souznění hudebních duší šlo. Chválí hru svých spoluhráčů jako inovativní a netypickou a o své říká, že byla nejméně, co kdy hrál, omezená nějakými hranicemi. Aniž bych to chtěl popírat, je třeba říci, že např. bicí v nejdelší třináctiminutové skladbě "Montreal" opravdu nepatří k těm složitým. Posouzení kvality basových linek by se mohl zhostit asi jen opravdový muzikant, nicméně také se mi nezdají vždy až tak objevné. I pro alternativnějšího posluchače bude právě poslední skladba i přes plánovanou repetitivnost už příliš monotónní (sestra hypnotičnosti) a splňující atributy muzikantské onanie, kdy si to sice užívají sami muzikanti, ale posluchač je už něčím navíc. Naopak nejpřístupnější je třetí "The Sides", která, být kratší, by na normální Johnovu řadovku zapadla bez větších problémů. V "Addition" je místy Johnův vokál přepjatý a až nepříjemný.
I když to tak
John a spol. nejspíš tak nemysleli, přijetí desky posluchači by mohla značně usnadnit trocha THC nebo trochu víc alkoholu, které z té repetivnosti spíše vytěží to pozitivní. Jinak desku ocení Johnovi skalní fanoušci a pamětníci doby, ostatním bych se nedivil, když s deskou nebudou mít trpělivost, přece jen je o dost méně přístupná než sólové desky Fruscianta, které samy o sobě také vyžadují soustředěnost. Nicméně jako záznam jednoho setkání muzikantů stojí za to.