Jméno Johna Fruscianta, kytaristy Red Hot Chili Peppers, by už nemělo být čtenářům tohoto serveru neznámé. Před pouhým půlrokem jsme zde recenzovali jeho čtvrtou sólovou desku "Shadows Collide With People". Fanoušci sledující jeho stránky však věděli, že to z jeho strany není pro tento rok zdaleka všechno. Jak sám píše, nevyhovuje mu nečinně sedět a čekat na ostatní ve skupině, až se k písničce vyjádří a doplní své nápady. Proto využívá volných chvil a skládá své skladby. Má jich spoustu a tak pojal neobvyklý nápad, že posluchače oblaží v krátkém sledu pěti (!) deskami. Z marketingového hlediska je to samozřejmě sebevražda, takže se nelze divit, že mateřská Warner Music novinku nijak nepropagovala a že vychází na malé značce Record Collection.

John sám prohlašuje, že předchozí desku chtěl udělat jako "velkoprodukci", zvukově dotaženou k perfekcionismu, aby deska zněla tak, jak ji slyší v hlavě. Potom si ale postupně uvědomil, že desky jeho oblíbených interpretů a skupin (např. Talking Heads, The Velvet Underground, Van Der Graaf Generator, Butthole Surfers), které vždy považoval za dokonalé, by při uplatnění jeho přechozího přístupu takové nebyly. Pokud by malé kixy chtěl opravit, ztratily by své kouzlo, a to byl bod, kdy si řekl, že takové pojetí perfekcionismu není správné, že právě naopak ty drobné nesrovnalosti dělají ty nahrávky perfektními.

Výše uvedené vysvětluje, jaká novinka "The Will To Death" (a její následníci) je (budou). Na první poslech je syrovější než mediálně propagovaný předchůdce, je víc nahrávkou "na první pokus". Johnovi a Joshovi Klinghofferovi, jeho stálému spolupracovníkovi, trvalo nahrání všech dvanácti skladeb jen pět dní. Způsob nahrávání přispěl k "amatérskému" zvuku - šestnáctistopý magnetofon, žádné počítače ani pro mixování, to vše se na zvuku desky podepisuje.

Můžeme si leccos myslet o Johnově filozování, na kterém se asi otiskuje drogová zkušenost, ale faktem je, že jeho skladby jsou založeny hodně na předávání emocí a jejich přijetí tak na momentální náladě posluchače. Z názvů desky i skladeb (a ten obal...) je jasné, že nejde o žádné veselosti, z vlastních textů je však možná i pro rodilé mluvčí složité dešifrovat, co jimi chtěl autor říci. Výrazněji tak promlouvá hudba, která dokazuje, co všechno může v sobě zahrnovat slovo "rock". Na kytaře postavené skladby by mohly být skoro táborákovými smuténkami, ale to by nesměli být John a Josh takové hračičky. Různé kytarové a syntezátorové efekty vytvářejí ze skladeb vícevrstevnaté hudební krajiny, ve kterých se pak John může věnovat své kytaře. A posluchači pak vydrží, pokud má chuť, hodně poslechů je objevovat.

Pro neznalé - nemá cenu zastírat, že John není žádný super zpěvák, jeho projev je postaven na věrohodnosti. Nedivil bych se, kdyby jeho vysoko posazený vokál někoho až iritoval. Pro mainstreamové posluchače bude deska příliš nenápadná a vyžadující příliš mnoho poslechů pro ocenění. Pro ostatní zvídavé - než předchůdci, je mnohem podobnější starší "To Record Only Water For Ten Days", ale s propracovanějšími aranžemi. Zapřísáhlí fanouškové nebudou souhlasit, ale Johnova hyperaktivita si určitou daň na kvalitě vybírá, pár skladbám by prospěla delší práce s nimi. Ačkoliv rozhoduje nejvíc momentální nálada, přece jen deska může působit trochu monotónně. Ale má větší význam než jen jako Johnova hudební terapie, pořád jsou zde fajn písničky. A udržuje zvědavost na následná alba, protože má dle Johna jít hudebně o hodně jiné kousky. Což pro novinku projektu Ataxia, další z výše zmiňovaných pěti desek, docela platí.