Do širšího povědomí Imodium pronikli jednak jako vítězové hudební soutěže Broumovská kytara, jednak jako jedni z účastníků vydařené kompilace "Beat Infusion". Tehdy si jich všimlo vydavatelství Warner Music, které s nimi nakonec podepsalo smlouvu. Deska měla být na světě už na konci roku 2002, ale nestalo se. Až letos vyšel bezejmenný debut (recenze zde). "No a pak přišlo ještě zásadní zdržení od firmy, která měla pocit, že kapela ještě není připravena točit," přiznal zpěvák, kytarista a mozek skupiny Thom. Východočeští rockeři jsou jakousi českou opožděnou reakcí na Silverchair, kteří stejně jako oni debutovali v době, kdy museli stíhat vedle skládání a koncertování také studium. "Časté je třeba dřívější pouštění z hodin. Ale jde to. Pořád je to velká sranda a navíc: kdo by se nechtěl ulejt ze školy!" Rozesmál se basák Radouš. Inu, všechno má své pro a proti...

Deska měla původně vyjít už v roce 2002. Co způsobilo to velké zpoždění?

Thom: Zpoždění bylo několik. Od počátku trval výběr producenta, oslovovali se lidé jako Márdí z Vypsané fiXy, Tomáš Vartecký, Tomáš Hajíček a další. Nakonec ale padla volba na Martina Voláka, který byl asi nejochotnější. Další zdržování už bylo při samotném točení desky. Museli jsme dělat kompromisy kvůli škole, prostě jsme se nemohli sbalit a vypadnout třeba na měsíc a nejít do školy. Standa Baroch, který to točil, je taky velmi vytížený člověk, takže jsme museli řešit spousty kompromisů. No a pak přišlo ještě zásadní zdržení od firmy, která měla pocit, že kapela ještě není připravena točit.

Ve vašem případě se přímo nabízí srovnání se Silverchair. Je něco, čeho byste se z jejich "historie" rádi vyvarovali?

Radouš: Srovnání je asi na místě, protože tenkrát, kdy jsem ještě Silverchair moc neznal, jsem s Danielem Johnsonem četl rozhovor, kde říkal, že má moc rád, když kapela někde v noci má koncert a ráno se příjemně unavená probouzí a rychle šprtá matiku. (smích) Asi jsme s nimi hodně podobní v tom, že také začínali tak mladí a desku vydali, ještě když byli na škole. Vyvarovat se ale nemáme čeho. Možná stejně špatné životosprávy, která je špatná díky tomu vstávání a nočnímu hraní.

Pro mnoho lidí je těžko představitelné, že velké české festivaly objíždí parta mladých studentů. Jak se vám vůbec dařilo zvládat kolotoč kolem nové desky a přibývajících koncertů spolu se školou?

Radouš: O tom jsem právě mluvil v předešlé odpovědi, je to prostě o něco náročnější. Ve škole musejí být často nějaké úlevy. Časté je třeba dřívější pouštění z hodin. Ale jde to. Pořád je to velká sranda a navíc: kdo by se nechtěl ulejt ze školy! (smích)

Daniel Johns jednou řekl: "Jaké drogy? Když s váma jezdí máma na turné, musíte chodit spát ještě dřív než doma!" Měli jste podobné zkušenosti?

Radouš: Drogy jdou taky mimo nás. Často s námi jezdí Thomův táta, který je i manažer kapely. Ale určitě to není nějakým dozorem. Kdyby kdokoliv z kapely chtěl drogy okusit nebo je brát, rodiče stejně obejde a je to. Ale drogy jdou vážně kolem nás, i když to tak nemusí vypadat.

Jak dlouho trvala kompletní příprava vaší debutové desky?

Thom: Příprava ani moc dlouho ne. Rozhodně ne tolik jako samotné nahrávání. (smích) Měli jsme spousty materiálu, takže jsme jen vybírali a upravovali.

Co vás už stihlo naštvat na české hudební scéně (pořadatelé, skupiny, lidé...)?

Thom: Je toho spousta, co nás štve, ale necháváme si to pro sebe. Jsou to klasický věci. Celkově česká hudební scéna je špatná, když posloucháte, co se pouští v rádiích, běží v TV. Dál nás ani ne tak štve, jako spíš mrzí chování některých kapel, který když viděj' mladý lidi, co vydali desku u velký firmy, tak vás hned častují slovama jako komerční šit, zazobance a podobně. S pořadateli jsme snad nikdy ani větší problém neměli.

Na albu je vedle vskutku výtečných pecek jako "Gaston" také několik slabších momentů ("Proplouvám"). Neuvažovali jste ani na chvilku, že by album bylo kratší a místo čtrnácti věcí na něm bylo třeba jen deset skladeb?

Radouš: Nám tedy rozhodně skladba "Proplouvám" přijde jako jeden ze silnějších momentů, ale to je jedno. Všechny věci, které na desce jsou, tam mají být a my jsme s tím spokojeni. Prostě je tam nálada, ve které se kapela a především Thom nacházel, a ta se zaznamenala. Deska je poznamenaná rozchody jak osobními, tak tvůrčími.

Docela by mě zajímalo, jak Thom skládá texty. Bývá to reakce na určitou událost, povinnost k hudbě nebo prostě výsledek tvůrčího pnutí?

Thom: Prostě se ve vás nějakou dobu hromadí věci, které nemůžete přehlédnout, ať jsou dobré, nebo špatné. A ty se pak vyzvrací na papír.

Lidé z Warner Music do vás údajně vkládají nemalé naděje. Jak poznamená vědomí náležitosti k velkému labelu práci na albu? Zařadili jste kvůli tomu těch několik couráků?

Thom: Natočili jsme desku tak, jsme to cítili my! Byli bychom rádi, kdyby si to už lidé uvědomili. Všichni lidé! Věci, které tam jsou, jsou z nás. To, co si firma vybrala, bylo na ní, ale když se podíváte, co rádia pustí za věci, tak se není čemu divit. Možná, že "Smutnohra" neměla být singlem, ale na desce své místo má. Vždyť desku musíte točit s myšlenkou, že to je právě to nejlepší, co točíte.

Při poslechu bonusového materiálu - těch sarkastických (pravda, trochu pubertálních) srandiček - mě napadlo, jestli nemáte v zásobě nějakou politickou písničku. Pokud ne, o čem byste zpívali, kdybyste dostali za úkol napsat angažovanou věc?

Radouš: No jo, to jsou naše srandičky. Jsou pubertální a musí být pubertální, vždyť jsme ještě pořád zaplaťpánbůh puberťáci. Psát věci na zakázku neumíme a politice bychom se oklikou vyhnuli, protože je to jedno z dalších svinstev v týhle zemi A o čem bychom zpívali? O týrání zvířat!

Docela mě zaujal text písně "Když jdu spát", kde zpíváte o odpadlých bozích. Teď zase jeden vědec prohlásil, že lidé se s UFO spojí do dvaceti let. Když by chtěl někdo použít vaši hudbu jako pověstný signál z planety Země, jak byste v textu popsali lidstvo?

Thom: Jedna věc od skupiny Slipknot se jmenuje "People = Shit". Píseň "Když jdu spát" je o něčem nadpozemském. Z části je to o UFO a z části o Kurtu Cobainovi.

Častokrát je v souvislosti s vámi slyšet o grunge. V čem podle vás byla síla tohohle žánru a kapel jako Nirvana, Pearl Jam či Alice In Chains zvlášť?

Thom: Síla byla v upřímnosti, špíně a utrpení celé té doby.

Není vlastně Cobainova skupina tak trochu přeceněná, protože se tady dlouho předtím neobjevil podobně charismatický lídr, který na sebe a svou hudbu strhnul "přehnanou" pozornost?

Radouš: To se ptáte na špatné straně, protože Nirvana opravdu měla tak zvláštní kouzlo a chuť, co doposud nikdo neměl. A generace se potřebovala po nějaké době opět o něco opřít a někomu naslouchat. No a kluk z Aberdeenu, který byl jedním z nich, to vzal do svých rukou, i když to ve skutečnosti ani nechtěl a doplatil na to. Pozornost přehnaná nebyla, pro Cobaina byla ovšem zdrcující.

Jakožto mladá generace nepochybně dobře vycházíte s moderními technologiemi, jako je třeba internet. V čem spočívá jeho síla z pohledu muzikanta?

Thom: Problémy s tím nemáme. Internet je super věc, ovšem jakožto všechno je taky dobře zneužitelný. Bezpečně víme, že u basáka Radouše je to hlavně porno, které denně stahuje, pro mě je to lepší komunikace s lidmi a bubeník Kárl je učiněný PCman, takže on a PC včetně netu jsou jedno tělo!
Radouš: Z pohledu muzikanta je to rozhodně lehce dosažitelné info o čemkoliv. Ať to jsou nové nástroje a technika nebo akordy jeho oblíbené kapely, přehledy akcí, komunikace s jinými muzikanty a software pro tvorbu a zaznamenávání jeho výplodů. Dnes už každý muzikant s počítačem může točit v klidu doma.

A v čem naopak hudbu zabíjí (kromě kopírování)?

Radouš: Snad kromě toho kopírování nás nic nenapadá. Hudební bulvár, přehršel nekvalitní hudby. Ale to už je na samotném vkusu posluchače.

A na závěr - znáte musicserver.cz?

Thom: Známe. Já tam občas zajdu a mrknu se.

Díky za rozhovor.

Autor je redaktorem iDNES.