Čtvrtý ročník Sázavafestu se již třetím rokem konal v areálu na Ostrově ve velice příjemném městečku Sázava. Celá akce začínala trošku neobvykle ve čtvrtek jakýmsi zahřívacím dnem. Tak to jistě bylo míněno i pořadateli, jelikož se vše odehrávalo na Radio 1 stage, které bylo poměrně malé. Jenže i na tento den se sjelo na festival hodně fanoušků hudby, jejichž počet překvapil i samotné organizátory. V době mého příchodu byla před vchodem, který ani náhodou nemohl stačit, několik desítek metrů dlouhá fronta netrpělivých čekajících. Toto však nebyl jediný problém. Jak se později ukázalo, byl podceněn i celkový počet návštěvníků a zejména těch, kteří spali ve stanovém městečku, kde v poslední den již větší část záchodů nefungovala. Na druhou stranu je nutno napsat, že vše ostatní fungovalo prakticky bezchybně, zvláště pak dodržování časového harmonogramu, podle kterého si šlo téměř řídit hodinky.

První den, který byl pouze předzvěstí věcí příštích, se obešel bez velkých jmen. Samozřejmě, že se mnou někteří fanoušci té či oné partičky nebudou souhlasit, ale skutečně, snad pokud vynechám slovenské Inekafe, pak na ty velké hvězdy festivalu bylo nutno počkat o den déle. První den se neobešel bez jednoho zklamání, které nastalo poté, co nedorazili Jaksi Taksi. A co mě první den zaujalo? Nebylo toho mnoho, ale něco málo přece. Za prvé to byli energičtí Gaiah Mesiah a jejich velice charismatická zpěvačka, které nechtěli přítomní pustit z pódia a dlouho vyžadovali jejich návrat. Na Sázavafest se též přijela podívat americká partička Lo Dost, která si k obrazu svému předělala letitý hit skupiny A-ha "Take On Me" a musím říct, že jejich verze zněla hodně zajímavě. Bez ohlasu nemohu nechat ani recesistické Tchiki Liki Tua ze Slovenska. A pokud lze hovořit o hvězdách prvního dne, pak jimi určitě byli slovenští Inekafe, kteří díky říznému rocku zcela zaplnili prostor před Radio 1 stage. Je pouze velká škoda, že měli pravděpodobně špatně nazvučeno, jelikož jejich zpěvák místy zpíval falešně. Ale jak zcela trefně poznamenala Katarina Knechtová z Pehy, u jejich muziky to až tak nevadí.

Druhý den pro mě začal velkým překvapením v podobě swingujících Eggnoise, které jsem předtím neznal a musím říct, že tento svůj nedostatek budu muset v dnech následujících napravit. Z Eggnoise jsem se vypravil na Precedens, jejichž koncert by byl výborný, kdyby se tam dalo vydržet, aniž by člověk přišel o sluch. Mám podezření, že zvukař na Houser Stage musel být mírně nahluchlý. Hlavně z tohoto důvodu jsem utekl na Radio 1 stage, kde právě končil Létající koberec, což mě ve výsledku docela mrzelo, protože jejich etno-bubínkový styl v kombinaci s velmi dobře a ještě k tomu francouzsky zpívající zpěvačkou ve mě zanechal velký dojem. Jednou z hvězd celého Sázavafestu se pro mě stala zpěvačka Alice Springs, která si na Sázavu dovezla kapelu složenou ze samých výborných muzikantů, ke kterým bezesporu patří kytarista Jarda Helešic či bubeník Jiří Stivín. Alice Springs jakoby na festival s sebou přivezla kopec pohody, který pak rozdávala divákům, a bylo na ní vidět, jak je ráda, že na Sázavafestu vystupuje. Svou směsicí popu a jazzu postupně přilákala slušné množství lidí, kteří si nakonec samozřejmě vyžádali i její největší hity, jakými jsou "Pondělí", "Tak pusu mi dej" a pochopitelně "Jízda". Alice Springs ještě ani nedozpívala a z vedlejšího pódia se už ozývaly první zvuky kytary Ivana Hlase. Ani nedokáži říct proč, ale jeho vystoupení mě nijak zvlášť nenadchlo.

Ovšem největší událostí celého druhého dne bylo vystoupení Dana Bárty a jeho Illustratosphere, které přilákalo značné množství diváků, takže byl zcela zaplněn prostor před Idylla stage. I když bych trošku vytknul hodně pomalý rozjezd celého koncertu, který zpočátku mohl působit jako ukolébavka (zejména v takto pozdních hodinách), nicméně jakoby náhle v ten pravý okamžik přepnul na tu správnou rychlost a celá Sázava byla najednou plná excelentního rytmického jazzu. Stejně jako koncert nabírala na obrátkách i odezva publika, byla čím dál více bouřlivější. Samozřejmě, třeba skalní příznivce rockové hudby zvlášť nenadchl, ale ti se mohli zase bavit na vystoupení skupiny Wohnout či Traband. Poslední kapelou pátečního večera, či snad noci pro mě byla Mňága a Žďorp z Valašského Meziříčí. Tuhle skupinu jsem už poměrně dlouhou dobu neviděl, naposled asi před pěti lety, ale ani za tu dobu neztratila svoji zábavnost a glanc. Takové hitovky jako "I cesta může být cíl", "Hodinový hotel" či "Nejlíp jim bylo" už zpívali prakticky všichni, kteří se k jejich koncertu jen přichomýtli.

Prvním sobotním koncertem, na který jsem dorazil, bylo vystoupení Post-it a všem těm, kteří mi tuto vršovickou kapelu doporučovali, jsem musel dát za pravdu. Desku "Ideál" jsem zatím neslyšel, ale na živo jsou opravdu skvělí. Výbornou rockovou muziku, které nechybí nápad a hlavně melodie s lehkým nádechem soudobé taneční muziky, si přišlo poslechnout i poměrně dost lidí. Navíc fanynkám určitě učaroval i velice charismatický zpěvák. Myslím, že tato mladá kapela má zaděláno na slušnou kariéru. Po Post-it přišel na řadu Michal Viewegh, který sice nezpíval, ale zato přečetl několik pasáží ze své poslední knihy "Vybíjená". Viewegh sice už den před tím četl povídky M. Němce, ale toto bylo zcela o něčem jiném a bylo to poznat i na návštěvě před Houser stage, kde probíhalo autorské čtení.

Díky tomu, že jsem přišel v sobotu na festival trošku později, mi unikl Jiří Schmitzer, který svůj koncert odehrál o několik hodin dřív oproti původnímu plánu. Nevědomky tak pomohl slovenské kapele Peha, která měla poté na svém vystoupení pouze o něco málo menší návštěvu než ty největší hvězdy festivalu, z čehož jsem měl jakožto velký fanoušek radost. I přes to, že Peha působila trošku unaveně (den předtím odehrála dva koncerty), předvedla velice sympatický výkon. Zazněly samozřejmě takové hity jako "Naoko spím" či "Vaňa plná piraní", ale díky časovému presu se k mé velké lítosti nedostalo na "Diaľkove ovládanie" a hlavně na "Len tak ísť", která zaznívá obyčejně v přídavcích. Anna K tentokráte přijela bez Tomáše Varteckého, ale ani to jí nezabránilo zahrát ty největší pecky - "Nebe" nebo "Nelítám nízko". Mohla pouze mrzet absence "Večírku", ale to zase vynahradily výborné coververze od Pretenders, vzpomínka na pražský koncert Lennyho Kravitze nebo přídavek v podobě "Because The Night" od Patti Smith.

Pak se už čekalo na asi největší hvězdu celého festivalu - Anetu Langerovou. Čekání na ni vyplňovali maďarští Remember, kteří ale prakticky ničím nezaujali. SPB, tedy domovská skupina Anety Langerové, začala na minutu přesně ovšem bez své zpěvačky. Co si budeme nalhávat, tato kapela, hrající spíše podprůměrný bigbít, by se bez účasti naší SuperStar těžko dostala do tak lukrativního času. A už vůbec by se jí nedostalo takové návštěvy jako právě tentokrát, což přiznal i sám frontman SPB. Po několika písničkách se konečně dav dočkal. Na pódiu se za velkého jásotu objevila Ona. Vzala do ruky kytaru a po krátkém dozvučení se do toho pustila. No, abych se přiznal, v Sazka Aréně to bylo daleko lepší, a to jak po interpretační stránce, tak co se týče výběru písniček. Je jen dobře, že to, co předvedla na Sázavě, nemá nic společného s její debutovou deskou. Ale abych pouze nekritizoval, slečna Langerová měla původně zahrát a zazpívat pouze tři písničky, jejichž počet se v reálu rozrostl na pět a obzvláště poslední z nich, kterou byla "Born To Be Wild", si Aneta Langerová a SPB spravili reputaci. Nijak výjimečné výkony byly v tu ránu zapomenuty a po jejím konci se ztrhl bouřlivý aplaus a za chvíli na to i ohňostroj. Pokud trošku proházíte písmenka, vznikne vám z SPB B.S.P., tedy Baláž, Střihavka a Pavlíček. Mám-li něco označit za největší moment celého Sázavafestu, pak to byl právě návrat a koncert této už legendární skupiny. Co naplat, tihle velikáni české rockové hudby zkrátka vědí, jak na to. Jejich show měla neskutečný náboj a šťávu. Melodický, hutný rock se navíc opíral o na festival až nezvykle výborný zvuk a obdivuhodná byla nejen kytarová sóla Michala Pavlíčka, ale i sóla doprovodných muzikantů na bicí a na baskytaru. O pěveckých kvalitách Kamila Střihavky není nutno snad vůbec psát. Bylo zcela jasně vidět, že je všechny hraní, respektive zpívání baví a ukázalo se to i trošku netypickým přídavkem, který přišel v době, kdy už to nikdo nečekal.

Asi nejexotičtějšími hosty byli australští Loonaloop působící ve složení tři ženy a dva chlapi. Jejich nekonveční spojení hudby původního australského obyvatelstva a moderního techna roztancovalo početný dav. Na můj vkus v jejich hudbě bylo přece jen moc umělých syntezátorových prvků, ale i tak jsem vydržel na ně koukat a poslouchat je až do konce koncertu. Po Loonaloop nastoupili na Idylla stage Tata bojs. I přes zkušenost z Colours Of Ostrava jsem si říkal, že této skupině, která je teď v kurzu, dám ještě jednu šanci. Abych se přiznal, zde se mi zcela jasně potvrdilo, že tato skupina z Hanspaulky opravdu není můj šálek kávy a jejich muziku zkrátka nechápu. Po koncertě Tata bojs jsem už pomalu opouštěl areál u řeky Sázavy a na odchod mi hráli Southpaw, kteří ve mně zanechali velice dobrý dojem, a to dokonce takový, že až budou někdy hrát v Praze, budu se na ně muset dojít podívat a vychutnat si je celé.

Letošní Sázavafest se i přes některé chybičky, o kterých jsem psal na začátku článku, vydařil. Vzhledem k masové kampani, která provázela přípravu festivalu, mohli organizátoři takový nápor fanoušků hudby očekávat. Pevně věřím, že tyto chybky budou odstraněny a já se již teď těším na další ročník, protože festivalů, které by byly orientovány na střední proud, je u nás pomálu, a proto nezbývá než doufat, že Sázavafest tímto ročníkem zakotvil v každoročním festivalovém kalendáři.

Sázavafest, Sázava, 5.-7.8. 2004