Colours Of Ostrava se pomalu stávají jedním z nejzajímavějších a co do představování málo či vůbec známých hudebníků nejdůležitějších domácích festivalů. Letošní ročník se poprvé konal tři dny, od pátku 9. do neděle 11. července, oproti minulému roku se trošku změnilo místo konání, když areál na Černé louce zůstal, ale okolí Stodolní ulice vystřídal Slezskoostravský hrad, ale rozhodně se nezměnila atmosféra a kvalita celé akce. Festivalu se účastnilo celkem pět redaktorů našeho serveru, proto přijměte pár postřehů od Pavla Parikrupy, Dana Hájka, Honzy Baluška, Tomáše Parkana, z klávesnice Ondřeje Pravdy, jenž jako jediný z nás v areálu festivalu i spal, takže jeho zážitky se poněkud liší od nás zbylých, kteří jsem na koncerty dojížděli z tepla domova, pak na musicserveru najdete alternativní report z celého festivalu.

Jedna ze scén třetího ročníku ostravského festivalu se jmenovala Barvy a byla umístěna na Černé louce. Program na ní zahájil v páteční podvečer Michal Pavlíček se svou festivalovou kapelou One Season Band. Na členech skupiny, excelentních muzikantech, jak jistě netřeba dodávat, bylo vidět, jak si hraní užívají - ostatně proto OSB existuje. Svým tvrdým energickým setem, složeným z věcí Stromboli, Krucipüsku, Big Heads, ale i Prodigy (úžasná verze "Breathe") rozehnali dešťové mraky a nekompromisně odpálili festival, na němž byli spíše stylovou raritou vzhledem k silné orientaci na world music. Tvrdých kytar na Colours najdete málo, o to bylo vystoupení Pavlíčka a spol. vítanější. (Pavel Parikrupa)

Britské seskupení Oysterband i Američan z Paříže Elliot Murphy vystoupili na hlavní scéně pojmenované Spektrum, první v pátek, druzí v sobotu. Mají společné to, že patří už mezi veterány, jenže zatímco Oysterband čerpá z hudebních tradic všech britských národů i jejich hospod a řízně je ochucuje špetkou politických agitek, Murphy se svým Bandem je spíše písničkářem typu Boba Dylana či Toma Pettyho. Vystoupení obou rozhodně nikoho nemohlo urazit, jsou to zkrátka milí lidé, kteří získali v Ostravě sympatie. (Pavel Parikrupa)

Partička Zion Train je v Česku jako doma. Často zde koncertuje a čeští fandové je mají rádi a po ostravském vystoupení možná ještě více. Zpěvačka Molara po celé vystoupení této formace hecovala publikum, které se dlouho nenechalo přemlouvat a proměnilo se v jednu taneční vlnu vlnící se v hudbě Zion Train. Jejich hudba vycházející z dubu, tanečních rytmů, reggae a všude přítomné dechové sekce je hybnou silou, která skvěle roztančí. Zručnost Neila Perche (DJing, programování) nenechala toho večera nikoho chladným a opět platilo, že tahle parta patří živě k těm nejlepším. Molara si pak přižhavila přízeň publika, když řekla, že je fanouškem fotbalisty Milana Baroše. Zion Train čerpali převážně z desek "Grow Together" (1996), nevynechali třeba singl "Get Ready" nebo skladbu "Dance Of Life" z dva roky staré "Original Sounds Of The Zion". (Dan Hájek)

Monkey Business byli pravděpodobně ještě plni dojmů z nepovedeného vystoupení na Rock For People, a tak někdy v půlce koncertu na Colours Roman Holý prohlásil cosi o tom, že pro něj je tento fesťák z organizačního hlediska nejlepším na celém světě. Já jsem MBs viděl naživo poprvé, takže jsem se královsky bavil a nevěřil svým uším, jak neskutečně dobrý zpěvák je Matěj Ruppert. Z kapely přímo kapalo nadšení, jen si vzhledem k na jejich poměry nepříliš dlouhému koncertu (cca hodina a půl) snad mohli odpustit dva čtvrthodinové jamy a radši zahrát víc písniček. Ne že by to nebylo zajímavé, ale šlo to na úkor počtu skladeb. (Honza Balušek)

Tata Bojs, jak se ukázalo, jsou lepší ve studiu než živě, alespoň to platilo pro skladby z aktuálního "Nanoalba". Starší písně měly větší šťávu, ale bubeník Milan Bublina Cais hodně bojoval se svým zpěvem, což se tradičně nejhůř projevilo v "Tanečnici", kde refrén nestíhal a i v dalších písničkách mnohé nevyzpíval. Jejich vystoupení nebylo špatné, jak by se snad z předešlých vět mohlo zdát, ale mělo několik nedostatků, které dojem srážely. (Pavel Parikrupa)

Barvy Ostravy jsou pověstné objevováním pro nás neznámých jmen - jedním z nich je alžírsko-francouzská dvojice DuOud. Představa zvuku arabské loutny v kombinaci se zvukovými smyčkami a tvrdým elektronickým beatem je sice nezvyklá, přesto fungovala. Zde se naplno projevila krása festivalu - na zřícenině Slezskoostravského hradu hrají Alžířan s Francouzem na arabský Oud a kdovíjaký jablečný Mac bulharskou melodii. (Pavel Parikrupa)

Na Slovensku působící skupina Heaven's Shore se na Kofola Stage prezentovala ve velmi příjemném a veselém duchu. Jejich hudba čerpá převážně z keltské kultury, ale oni si dokáží pohrát s určitou nadsázkou pro zábavu i s hip hopem, gospelem nebo popem. Hlavními tahouny téhle party je dvojka Daniel Shaw (zpěv, kytara) a James Ewans (housle, zpěv) - Heaven's Shore pocházejí z různých koutů světa, ale své působiště mají u našich bratrů. Kromě přepracovaných irských a keltských tradicionálů potěšily písně "It's Not Fair" a "I Can't Stop The Rain", druhá jmenovaná byla věnována jednomu zamilovanému páru v publiku pod duhovým deštníkem. Okouzlující byla srandovní Danielova angličtino-slovenština a pantomimické vystoupení Jamese při výpadku zvukového aparátu. Tahle skupinka je úžasně zábavná, pokud o ně někde zakopnete, tak doporučujeme! (Dan Hájek)

Vrchol celého festivalu přišel trošku neočekávaně od kapely, od které to asi málokdo čekal. Na belgické Urban Trad, kteří sice už hráli na jaře jednou v Praze, se přišla podívat většina lidí spíše ze zvědavosti. Zpočátku ne až tak početné publikum se ale nakonec rozrostlo na docela slušný kotel, který na konci nechtěl Urban Trad pustit z pódia. Informační bulletin sliboval od této kapely keltské motivy zamíchané do soudobé taneční muziky a techno soundu. Představoval jsem si tedy, že to bude cosi jako Martyn Bennett, ale skutečnost byla přeci jen trošku odlišná. Techno sound jsem v jejich muzice neslyšel prakticky žádný, spíše některé taneční či disco prvky. Ale to rozhodně nebylo na škodu, protože i tak zanechali Urban Trad velký dojem snad ve všech, kteří dorazili k hlavní scéně. Jejich směs moderně pojatých písniček a intrumentálek ze všech regionů keltské kultury rozvlnila snad každého, kdo se na chvíli nachomýtl k jejich vystoupení. Určitě nejvíce zaujal frontman skupiny, který hrál postupně na tři druhy fléten a dvoje dudy. Pánská část publika jistě ocenila i dvě velice hezké zpěvačky, většinu musela téměř uhranout velice charismatická hráčka na akordeon, která se přidala ke skupině relativně nedávno. Zajímavostí je, že Urban Trad byli loňskými vyslanci Belgie v soutěži Eurovize, kde skončili na druhém místě a předběhli třeba i ruské t.A.T.u. Na podzim jim má vyjít již třetí deska "Solami", kterou produkuje Simon Emmerson z Afro Celt Sound System. (Tomáš Parkan)

Hlavní hvězdou festivalu Colours Of Ostrava byla Natacha Atlas, která minulý rok vydala velmi vydařenou desku "Something Dangerous". Její koncert byl pokladnicí pohody, která se pozvolna vznášela nad podhradím Slezkoostravského hradu. Její poklidné vystoupení bych si však raději užil v teple domova z DVD, protože Natacha vsadila spíše na poklidné písně plné emocí a tato atmosféra se mi moc nehodila do festivalového ruchu. Její hudba je zajímavou výpravou do arabské kultury, Natacha své vystoupení doplnila o vydařenou coververzi klasiky "This Is A Man's World", kterou proslavil James Brown, hledejte ji i pod názvem "Man' s World" na její zatím poslední desce. Došlo i na exhibici perkusionistů a břišní tance, které tato dáma zvládá na výbornou. Vrcholem však byla přenádherná píseň "Mon Amie La Rose" z alba "Gedida" (1998), potěšil i přídavek v podobě songu "Amulet" ("Halim" / 1997). Koncert to byl příjemný, nepatřil však k vrcholům tohoto festivalu. (Dan Hájek)

Nedělní program pokračoval již jen na Hradě a v podhradí a přinesl jeden bizarní a jeden nádherný zážitek. Pracovně jsem si dva protagonisty těchto nezapomenutelných chvil pojmenoval Opilec a Sir. Tím Opilcem je Radek Pastrňák, občas i zpěvák domácích Butů, ovšem v inkriminovaný večer bohužel též ožrala, sprosťák a autor nepochopitelných monologů, a Sirem Bob Geldof, chlap s vizáží také zhýralého, ale každým coulem rockového šlechtice, který na rozdíl od ostravského předáka podal stoprocentní výkon hodný finále celé akce. Tam, kde byl Radek trapný, charismatický Bob s nadhledem vtipkoval. Buty i přes indispozici svého zpěváka a kytaristy kupodivu nehráli až tak špatně, ale Geldofovy Bobkatz je hravě strčili do kapsy - převládaly skladby Boomtown Rats a vytrvalí posluchači byli v chladu a dešti odměněni strhujícím závěrem, kdy si člověk mohl připadat jako uprostřed vrcholícího mejdanu v irské hospodě. (Pavel Parikrupa)

Organizace festivalu byla stejně jako minulý rok zvládnuta na jedničku, naštěstí už se nelpělo úplně přesně na koncích koncertů, takže kapely mohly i přidávat, občas nějaké vystoupení začalo později (třeba Veneer asi hráli úplně jindy, než byli napsaní, protože jsem stále čekal, kdy přijdou do Algida stanu a místo toho v něm pořád někdo mlátil do bubínků :), ale žádné velké problémy se nekonaly. K organizátorům tak směřuje velká pochvala!

Colours Of Ostrava, Slezskoostravský hrad a Černá louka, 9.-11.7.2004