To se tak občas stává, že je člověk v pravou chvíli na pravém místě a nestačí se divit, co se to kolem něho děje. Tak mně se například poštěstilo ve sváteční pondělí, že jsem dopoledne do auta naložil v rodných Říčanech českou SuperStar Anetu Langerovou a společně s jejím bratrem jsme vyrazili do Salzburgu, kde se mělo kromě koncertu její oblíbené kanadské zpěvačky Alanis Morissette odehrát i krátké setkání Anety právě s Alanis.

Cesta byla suchá, místy mokrá, zpívá se v jedné povedené písni, a tak i my jsme po trošce bloudění kořeněném několika dopravními přestupky ("Tady musíš doleva. - Doleva se nesmí. - Prostě musíš!") dorazili k nově vystavěné Salzburgarene, kde se sešel štáb televize Nova, zástupci firmy Warner Music, která setkání A+A zprostředkovala, a samozřejmě Aneta se svým bratrem. Půlhodinka čekání na propustky do zákulisí utekla jako voda, další třičtvrtěhodina čekání na kanadskou hvězdu v malé místnůstce vyhrazené české výpravě již byla o poznání nervóznější. Nejdříve se objevil koncertní manažer Alanis, aby zkontroloval kameru, nazvučení a kdo že to na jeho svěřenkyni vlastně čeká, a pak to přišlo - drobounká, úsměvem rozzářená Alanis Morissette vešla do dveří! Měl jsem v tu chvíli pocit, že Anetu opravdu budeme muset křísit, jak jsme o tom celou cestu vtipkovali. Následovalo krátké vysvětlení, co je Aneta zač, a proč toužila po setkání se svým vzorem včetně zmínky o písních "Ironic" a "Thank You", kterými bojovala úspěšně v soutěži. Alanis poblahopřála, nabídla Anetě, jestli nechce "Thank You" zazpívat místo ní, že by si zatím skočila na zmrzku, objala se s ní (další okamžik hrozícího kolapsu české SuperStar), rozdala nám něco podpisů (také mám jeden) a společně s Anetou i námi ostatními se nechala vyfotit. Na víc než na těchto letmých deset minut neměla samozřejmě čas, ale i tak to bylo velice milé. Jestli tohle Aneta čekala, když se do soutěže hlásila, tak jsem čínský bůh srandy. Celou tuto podařenou taškařici budete mít možnost shlédnout v televizi Nova 24. července večer, a to včetně záběrů z prvních dvou skladeb koncertu.

Koncert byl samozřejmě hlavním důvodem návštěvy Salzburgarene nejen pro nás, ale i pro dalších pět až šest tisíc fanoušků, kteří halu zaplnili tak ze dvou třetin. O předkapele vám věru nesdělím vůbec nic kromě toho, že hrála od osmi do půl deváté, neboť v té době jsem byl svědkem výše popisované události. Rozpis v zákulisí pravil, že Alanis se svojí doprovodnou kapelou má začít o deváté, na toto téma směřuje jediná má výtka - nestalo se tak, začala o dvacet minut později. Sice jsem po fascinujícím nahlédnutí do kuchyně rockových hvězd o poznání tolerantnější (neb věřte nebo ne, ale pokud chtějí vyhovět této televizi a tamté televizi a tomuhle rádiu a tak dále, a k tomu se na koncert alespoň trochu připravit, nemají opravdu život lehký), ale stejně nemám opožděné začátky koncertů v lásce. Na druhou stranu tohle byl začátek v pravdě dech beroucí. Krátké instrumentální intro a na tmavomodře nasvícené pódium nastoupila téměř neviditelná kapela i s hlavní protagonistkou a spustila s neuvěřitelným nápřahem a energií otvírák nové desky "So-Called Chaos" zvaný "Eight Easy Steps". Za celou píseň se nezměnilo složení světel, takže Alanis a kapelu jste mohli na pódiu spíš tušit než vidět. Ostatně nápaditá práce s velmi střízlivým, leč promyšleným osvětlením byla jedním z pilířů tohoto koncertu. Zvuk během první skladby potřeboval něco drobných úprav, ale vzhledem k tomu, že proběhly a od druhé písně byl naprosto dokonalý, přičítám to akustickým změnám v hale po zaplnění návštěvníky, neboť zvuková zkouška se pochopitelně dělá v hale prázdné.

A když už se zmiňuji o druhé písni, tou bylo jasně dáno najevo, že se není třeba bát, že by snad nezazněly starší hity. Alanis dobře ví, že "Jagged Little Pill" byl její majstrštyk a "All I Really Want" bylo jen první z mnoha ochutnávek tohoto geniálního alba. Starší trvalky ("Head Over Feet", "Hands Clean") se střídaly s novinkami ("Out Is Through", "Excuses") a trochu nezvykle rozestavená kapela, kdy uprostřed pódia vzadu měl své království klávesista, úplně vpravo pak bubeník a před nimi pobíhali dva kytaristé a basista, předváděla fantastické výkony. Alanis střídala kytary akustické a elektrické s foukací harmonikou a do zpěvu dávala naprosto všechno. "Kde se v té drobné dívence bere ten hlas?", musel jsem se stále dokola ptát. K tomu drobné úpravy aranží starších písní jako třeba s rudě zářícím pódiem lehce zpomalená "You Oughta Know" (zazněla už jako sedmá!), či na dřeň obnažená, neskutečně pomalá a přitom drsnými kytarami přitvrzená "Hand In My Pocket". A díky tomu, že Alanis prakticky nehovořila s publikem a až na drobné výjimky se omezovala na krátké "thank you so much" a sázela písně jednu za druhou v rychlém sledu, měl koncert neuvěřitelný spád.

Po patnácti skladbách přišlo rozloučení a kratičká pauza, po níž zazněly vedle sebe hit aktuální ("Everything") a hit let minulých ("You Learn") a opět na kratičkou chvíli odchod. Po druhém návratu samozřejmě nemohl nezaznít očekávaný přídavek "Ironic", při kterém hala výtečně odzpívala dvě sloky, a pak už se sdělením "to je píseň pro vás, byli jste skvělí" závěrečný hit "Thank You" (a Aneta seděla v zákulisí vedle pódia a nezazpívala a nezazpívala...). Zamávání, odchod, rozsvícená hala - hodina a čtyřicet minut utekly jak voda. Nepovím vám, co na koncert říkala Aneta, nějaké tajemství si snad ponechat můžu, ale já vám garantuji, že tohle byl jeden z nejlepších koncertů z těch, co jsem letos viděl, a i z těch, co ještě snad uvidím. Díky Alanis! A jak jsi mluvila v zákulisí o tom, že do Prahy chceš přijet, tak na to prosím nezapomeň!

Alanis Morissette, Salzburgarene, Salzburg, 5.7.2004