Art-punkeři, existencialističtí básníci i jinak jsou nazýváni indie-hrdinové ze Seattlu jménem Modest Mouse. Dohromady se dali v první polovině devadesátých let a na svém kontě mají (nepočítáme-li aktuální novinku, k níž se za okamžik dostaneme) tři studiové nahrávky, dvě béčkové a raritní kompilace, šest EP desek plus osm singlů (pro úplnost nutno dodat, že frontman kapely, zpěvák a kytarista Isaac Brock, mimo to stihl ještě jedno sólové album s projektem Ugly Casanova). Muzikanti, kteří jsou běžně označováni za následovníky takových jmen jako The Pixies, Pavement či Talking Heads, se v průběhu příprav čtvrtého regulérního alba potýkali s mnoha komplikacemi, z nichž snad nezávažnější byl náhlý odchod bubeníka Jeremiaha Greena; na jeho post byl dosazen Ben Weikel, který spolu s Brockem, baskytaristou Ericem Judym a staronovým kytaristou a pianistou Dannem Gallucim tvoří dnešní sestavu Modest Mouse. Per astera ad astra, chtělo by se říci - novinka "Good News For People Who Love Bad News" po čtyřleté odmlce konečně spatřila světlo světa a je vážně skvělá.

Skvělá, po všech stranách krásně ucelená, přesto však vyloženě pestrá. Otvírák "Horn Intro" hned z voleje praští přes uši všechny, kdož očekávají tvrdší kytarovou muziku; dechy hostující skvadry The Dirty Dozen Band (ještě na ně narazíme) by se spíše hodily jako předěl v půli funkového koncertu, než jako úvod k albu z dílny Modest Mouse, a mnohé tak mohou lehce zaskočit, ale vem' to čert - začíná jimi totiž představení plné zážitků a maličkých potěšení. Dojetím načichlá "The World At Large" znamená nevinné vybrnkávání kytar plus lehce roztřesený pěvecký projev, krásně se doplňující s pravidelnými hvizdy Brockovy píšťaly, rytmikou bicích a perkusí i klávesovými tóny, nastupujícími v závěru. Během trojky "Float On" se kapela konečně začíná zmítat ve snaze utrhnout se z řetězu a řádivě se vnořit do punkových vod, Brock nasazuje svůj typický štěkavý projev, elektrické kytary pomalu nabírají na síle, optimismus pozvolna přemáhá melancholii a vám je poprvé za pět minut poslechu do skoku. Když pak v půli následné "Ocean Breathes Salty" zazní působivé minisólo na kytaru, uvědomíte si, jak snadné bude tyhle maníky milovat. Kratičký odpočinek poskytne "Dig Your Grave", Brockovo intermezzo na ukulele, vzápětí však propukne řízná "Bury Me With It": vzteklý Isaac se tu zalyká, tu zase hystericky vyřvává "Please, bury me with it!" a jen co píseň končí, už zní snad největší nářez alba "Dance Hall". Naprosto agresivní zpěv se nechává střídat melodickou kytarou a uklidňujícími klávesami, vše pak doplňuje Galluciho zvonkohra - působivý kontrast, jen co je pravda. Tempo se vyklidňuje do dojemně vypravěčského rytmu písně "Bukowski", v níž je akustická kytara doprovozena banjem a harmonikou. Další předěl rozezní povědomé zvuky z "Horn Intra", jež se protáhnou na dvouminutovou dechárnu kapely The Dirty Dozen Band. "The View" se může pochlubit vyrovnaným, příjemným refrénem, mírně zbytečnou je naopak vzápětná "Satin In A Coffin", která je naštěstí relativně krátká. Nejdelší a jednou z nejsilnějších písní alba je pak pozvolná, uklidňující ukolébavka "Blame It On The Tetons"; velmi příjemná kombinace kytar, houslí a piana takřka nemá chyb. Rozlučková píseň "The Good Times Are Killing Me" již (s trochou zdravé nadsázky) nelze nazvat výstižněji, než hotovým šlágrem k táboráku, nakonec znamená ten nejsprávnější happy end, jaký si můžeme u podobné desky přát.

Potrpíte-li si alespoň trochu na všelijak obohacené kytary, tu desku si pořiďte, protože ona opravdu stojí za to. Vlastně jde o jeden z nejlepších počinů, jež se mi tento rok stačily dostat pod ruku (troufám si dokonce tvrdit, že alespoň za celé léto se mi pod ruku už snad ani nic lepšího nedostane). Je pestrý, plný nápadů, silných melodií, hitového potenciálu a chytrých, přesvědčivých slov. Navíc je úhledně zabalený do růžova :). Věřte mi, to album vás bude bavit!