Návrat to bude velký a slavný. To bylo jasné každému fanouškovi, když si přečetl, že Fear Factory to s rozpadem nemysleli tak úplně vážně. Odešel sice Dino Cazares, ale zbytek základní kostry, zpěvák Burton C. Bell a bubeník Raymond Herrera, zůstal, takže bylo nasnadě, že kontinuita bude zachována. Kalifornští drtiči v minulosti nenatočili slabé album, což byl hlavní argument pro ty, kteří věřili, že novinka "Archetype" všem opět vytře oči. A měli do značné míry pravdu, protože deska to je skutečně dobrá. Na druhou stranu ale "Demanufacture" a snad i "Obsolete" byly kousky nejméně o chlup lepší. Jenže překonávejte klasiku, zvlášť když je od vás!

Stejně jako se švec drží svého kopyta, Fear Factory se drží své futuristické technokratičnosti. Zkušební procházka po názvech některých písní naznačí, že nic nezmizelo z jejich opojení industriální elektro-atmosférou: Kyberodpad, Hromadné klonování, Hukot, Archetyp. Nic z toho pochopitelně nezmizelo ani z hudby kapely. FF se proslavili právě tím, že jako jedni z prvních sáhli po keyboardech, syntezátorech, remixech. A mnoho z toho je slyšet také na "Archetype", na rozdíl od "Digimortal" ale ubylo atypické melodičnosti a skupina opět nejvíce sází na někdy trashové a jindy deathmetalové pozadí. Na tom má největší zásluhy, jak jinak, Raymond Herrera, který nutí celou mašinu, aby pochodovala a demolovala ocelovými kabely vše, co se jí připlete do cesty. Taková je "Corporate Cloning" nebo "Cyberwaste". V nejsilnějších momentech "Archetype" zní FF jako konglomerát ze Slipknot, Pantery, Death a Rammstein.

Co asi mnohé zamrzí, je melodická realizace, poněvadž na desce je několik písní, které neoplývají ani vypečenou hutností, ani zběsilostí, ale skutečně až příliš zažíravou melodií, což se prostě k řezníkům typu Fear Factory nehodí. Hodně tomu napomáhá Burton C. Bell, který na "Archetype" se svým hlasem mocně pracuje a předvádí tak svůj dosud asi nejlepší vokální výkon. Ale třeba v "Human Shields" to holt ve spojení s dojemně chladnou náladou a loudavým tempem prostě není ono. Zato úvodní "Slave Labor" či "Cyberwaste" mu dávají zatraceně hodně prostoru k uplatnění všech myslitelných metalových poloh.

Podobně jako s Burtonovým hlasem je to i s muzikou. Z osmdesáti procent Fear Factory dokazují, proč platí za jednu z nejvlivnějších metalových kapel devadesátých let, ve zbylých dvaceti procentech se plácají na místě a lapají po dechu. Na to se ale snadno zapomene, protože "Archetype" je skutečně tvrdá deska (zběsilost "Act Of God", kde přes rytmickou úderku takřka nic jiného neslyšíte, se jen tak nevidí) a každému, kdo někdy měl rád Fear Factory, by měla přirůst k srdci. Ačkoliv má album pořádně studený výraz a místy si nezadá s již zmíněnými Rammstein (ti jsou ale oproti FF popík), skupina se na něm vrací ke kořenům a ukazuje, že vyšla především z deathmetalových a trashových základů, na které postupně roubovala hýblátka a ty, někdy nešťastné, melodie.