Podrobnější historii projektu / kapely Space Junkie a hlavního protagonisty Honzy Horáčka si můžete přečíst na stránkách vydavatelské firmy, takže tady na úvod si vystačíme s tím, že nejde o žádného zelenáče. Prošel si různými hudebními styly, hraní v hardcoreové kapele byste do něj asi po poslechu desky neřekli, DJing a producentství spíš. Po sedmi letech fungování tedy přichází se svou trochou do českého hudebního rybníku s debutem "Snowbuzziness", na kterém většina skladeb vychází z funky. Ostatně k tomu businessu s bílým práškem tahle hudba měla vždy blízko.

Naštěstí nejde o devět stejných variací téhož, Horáček dodává různé odstíny, díky hostům je deska docela pestrá. Taky je znát, že skladby vznikaly v různém období, některé už jsou docela letité. Základní funky je vhodně oplodněno elektronikou a vůbec modernějším zvukem, Jamese Browna asi stejně nečekáte. Bohužel tím horším, co si z taneční scény Horáček a spol. vzali, je tuckovitý rytmus. Titulní skladba nebo třetí "Under Pressure" (a taky "Do I Love" nebo "Whatcha Want") na parketu určitě fungují dobře, ale s čistou hlavou by člověk uvítal více nápaditosti. I když v druhé jmenované je basa sakra hluboká a elektronické ruchy od Dušana Liperta dojem vylepšují a i v dalších se najdou plusové bodíky. Mezi ně rozhodně patří kytara Yardy Helešice (nyní už exlesbičkového kytaristy) ve "Whatcha Want", i refrén "...that's what I'm saying" je z těch správně jednoduchých a chytlavých, prostě jeden z vrcholů desky.

Největší slabinou je Horáčkův zpěv, ten se snaží být sice správně "cool", ale moc se mu to nedaří. V něm tkví ten zdánlivě malý rozdíl, proč jednotlivé skladby nechytnou úplně. Ale jako by to téměř výhradní autor hudby tušil, pozval si do skoro poloviny skladeb hosty i pro vokály, a ti dávají jinak ne špatným písničkám to "něco" navíc. Rapper Henry D ve dvou skladbách, Tereza Nekudová (ex-Colorfactory, Significant Other, Skyline) v "Do I Love" nebo Mr Subbeck ve "Whatcha Want?" dokazují, že upozadění hlavního protagonisty projektu / kapely jde celku k duhu.

Zvláštností ve více ohledech je skladba "Monočlánky". Hudebně hiphopová, účast Depha u mikrofonu se pak jeví logická. Jediná v češtině, o rozpadlém vztahu pojednávající text, který se hodně povedl, ten měl být v bookletu místo obsahově dost prázdné titulní skladby. Už dlouho jsem neslyšel tolik dobře vymyšlených obratů, až na ten nesmyslný: "...zamávejte Prazdrojem a vzhůru za strojem...". Před posledními dvěma skladbami, hodně tanečním remixu a naopak vyklidněném závěru, přijde třetí vrchol desky. I díky rapu Henryho D zní drsnější "Wicked-It" sice dost neptunovsky, ale nevadí, takových skladeb se v tuzemsku moc nerodí.

Jen nevím, kdo z posluchačů si všimne toho, že album má být "metafora na showbusiness v českém měřítku; ironicky pojednává o takzvaných hvězdách, smějících se na nás ze stránek showbizz časopisů, aniž by předváděly cokoliv hvězdného." Já jsem si nevšiml, umím si představit sdělnější a průraznější formu, ale možná je to vše tak hluboce skryto nebo nejím maso a nerozumím PR vtipu. Ale to neznamená, že celkově by bylo album špatné. Přijít o pár let dřív, bylo by bezpochyby událostí. Dnes pořád místy potěší, ale přestože jsou jednotlivé skladby docela slušné, deska pestrá, dohromady to na 100 % nefunguje. Možná je to jen můj problém, ostatním se bude víc hodit rada na webu: "poslechni si píseň, to je nejvíc."