Historie o tom, kterak se cesty původně klasicky industriálních Einstürzende Neubauten s cestami jejich domácích fanoušků několikrát přiblížily, ale nesetkaly, jsou zájemcům dostatečně známé. Včetně té roztomilé o tom, jak nechybělo málo, a potkali se na jednom pódiu plzeňského amfiteátru s Daliborem Jandou, Michalem Davidem a Bárou Basikovou, zabránilo tomu jen jejich vyhoštění komunistickými orgány. Ale nakonec se vše podařilo, a skupina tak mohla poznat, že fanouškovské zázemí má u nás opravdu nemalé. A naopak všichni, kteří měli možnost být u toho, když se tu Neubauten před třemi a půl roky zastavili na turné k albu "Silence Is Sexy", dodnes na naprosto ojedinělý zážitek vzpomínají a vědí, že zrovna tahle kapela více než jakákoliv jiná naživo opravdu stojí za to.

Nyní se to projevilo při jejich, pokud se nemýlím, čtvrté pražské zastávce na aktuálním turné k čerstvému albu Perpetuum Mobile. Ačkoliv sál Divadla Archa má mnohem větší kapacitu než největší pražské kluby Palác Akropolis či Lucerna Music Bar, byl beznadějně vyprodaný hned několik týdnů dopředu. Půl hodiny před plánovaným začátkem v pasáži před vchodem téměř nebylo k hnutí a zoufalé výrazy některých přítomných, kteří zaváhali s návštěvou předprodeje a teď doufali, že někdo na poslední chvíli bude potřebovat prodat přebytečný lístek, hovořily za vše. Stejně jako uvnitř lakonická cedulka "šatna je obsazena".

Skupina se objevila na pódiu bez předkapely, se zhruba s půlhodinovým zpožděním, které charismatický leader Blixa Bargeld omluvil problémy s nazvučováním nového nástroje, který ze všeho nejvíce připomínal Panovu flétnu - jen s tím rozdílem, že tyto "píšťaly" měly průměr asi deset centimetrů a délku zhruba tři až čtyři metry. Atmosféra zprvu vůbec nepřipomínala rockový koncert - Bargeldova průvodní řeč trvala několik minut, na úvod pak zazněla snad nejkomornější skladba celého koncertu. "Co to tam dělají?" - zaslechl jsem vedle sebe slečnu, která díky menšímu vzrůstu evidentně neměla šanci sledovat dění na pódiu. "Coby," odtušil její přítel lakonicky, "startují kompresory..." Kompresor jako hudební nástroj však nebyl použit zdaleka naposledy a nutno říct, že zvuk proudícího vzduchu se stal jedním z určujících prvků celého večera. Teprve počínaje druhým kouskem se tentokrát šest členů kapely chopilo svých standardních nástrojů. Neubauten mají už delší dobu prakticky klasickou sestavu nástrojů, pomineme-li bicí doplněné nejrůznějšími netradičními perkusemi (většinou kovové či plastové trubky, pružiny, kusy položených i zavěšených kovů a plechů), pak zbývá jen kytara Jochena Arbeita, stále využívanější klávesy a baskytara démonického Alexandra Hackeho, vedle otců zakladatelů Bargelda a N.U.Unruha (alias Andrewa Chudyho) třetího pozůstalého z ranných časů skupiny. Přesto mají do běžné rockové kapely, a to i v alternativním úhlu pohledu, hodně daleko. Jak se mohli posluchači přesvědčit i tento večer, stále si zachovávají svou výjimečnost, stále jim nedocházejí nápady, stále se nespokojují s dosaženým a stále nepřestávají hledat.

Páteř vystoupení tvořily nepřekvapivě skladby z aktuální desky, ale bylo až šokující, jak s ledovým klidem koncertní dramaturgie ignorovala obvyklý model 'novinky plus nejznámější skladby z minulosti'. Na ty došlo tentokrát jen sporadicky, nezazněla ani "NNNNNAAAAAMMMM", ani titulní "Silence Is Sexy" z minulého alba, ani můj oblíbený "Zebulong", z významnějších jsem zaregistroval jen "Redukt". Dalším překvapením byl poměr hlučných a kovem znělých nářezů, které zosobňují všeobecně přijímanou představu o industriálu, a křehkých, šansonově poklidných a jakoby melancholicky posmutnělých nápěvů s výraznými klávesami a smyčci. Ty druhé totiž tvořily tak sedmdesát procent. Přesto nuda do sálu ani nenakoukla, protože Neubauten, resp. Blixa Bargeld, nejenže dokáží napsat geniální skladby, ale dokáží je i s maximálním efektem prezentovat, takže se bylo stále na co dívat. Na rozdíl od jiných koncertů, kde větší vzdálenost od pódia není výrazným handicapem, kdo tady neviděl zblízka, přišel o významnou součást zážitku. Blixa a jeho kolegové si vystoupení náležitě vychutnali, nic nebylo uspěcháno, pauzy mezi písničkami (neboť dost často opravdu šlo o nádherné, melodické a zpěvné písně) byly až nezvykle dlouhé, plné Bargeldových komentářů, a to aniž by koncert ztratil spád. Čas od času bylo vhodně dávkováno zpestření prostřednictvím neobvyklých nástrojů, v jednom momentě třeba N.U.Unruh třískal o pódium jakousi plechovou krabicí, vrcholným okamžikem se nejspíš stalo použití hlavní ikony z obalu nové desky coby dalšího nástroje. Bývalý gramofon, na kterém se otáčel sendvič z pet lahví a plechovek mezi dvěma polystyrenovými "houskami" vypadal sám o sobě efektně, ale zvuk vzniklý jeho snímáním (na dálku jsem přesně nebyl schopen identifikovat způsob rozezvučení) byl zcela unikátní.

S postupujícím věkem se i bouřliví hlukaři zklidňují, ale jak dokázal i tento koncert, v tomto případě to asi bude vadit jen skalním dogmatikům. Z každého okamžiku bylo cítit, že si Neubauten uvědomují, jak mají publikum nakloněné, a v závěru ho měli už vyloženě na lopatě. Skupina byla evidentně dobře naložena, velký ohlas sklidil perfektně načasovaný žertík, kdy Blixa, jinak oděný elegantně celý v černém, až po velké části koncertu poodhalil jedovatě zelenou (nebo to byla tyrkysová?) podšívku svého saka. Vše korunovala bouřlivě aplaudovaná informace, že koncert je zaznamenáván, takže se všichni příznivci mají na co těšit. Při nastavování nakonec přece jen došlo i na starší skladby, povedená byla třeba "Alles" či publikem vyžádaná "Sabrina", definitivní tečkou se stalo "Haus Der Lüge". Přídavků nakonec bylo hned pět, takže výsledkem bylo, že Neubauten pódium opouštěli až po dvou hodinách. Zbývá jen doufat, že pauza do příštího koncertu nebude tentokrát tak dlouhá.

Einstürzende Neubauten, Divadlo Archa, Praha, 12.3.2004