Opakované účasti na koncertech Mňágy a Žďorp by se měli obloukem vyhýbat stoupenci názoru, že hudba, která se nevyvíjí, nemá nárok na existenci. Inkriminovaný večer zůstali naštěstí progresivisté doma či ukájeli své hudební choutky někde jinde, neboť žižkovské publikum připravilo valašským vyslancům víc než vřelé přivítání. Výsledkem uvedeného stavu však bylo prostředí ohrožující některé životní funkce jedinců nacházejících se mimo kategorii "mladých, zdravých, perspektivních"; na druhou stranu právě tito odrostlejší příznivci mohou s potěchou konstatovat, až aspoň něco zůstává při starém a nepodléhá všudypřítomným proměnám turbulentní doby.

Moravští chlapci napochodovali na pódium přesně úderem osmé a spustili svou verzi středoevropského bigbítu, která se již léta - a tak trochu zázračně - setkává s víceméně pozitivní odezvou u posluchačů i kritiků (ačkoliv u těch druhých již spíše méně). Snad jediným překvapením byl na místní poměry výjimečně zřetelný zvuk, který dodal klasickým mňágovským kolovrátkům na průraznosti a pomalejším skladbám (výtečná "Popel žhne" z posledního alba) na čitelnosti a srozumitelnosti.

Ať už to bylo díky neutuchající radosti z hraní či v důsledku nadstandardního požití umělých omezovatel sebekontroly, kapela působila skutečně živě a její pódiová prezentace byla opakem chladné profesionality. Vrcholem ledovce byl pak kytarista-zakladatel Martin Knor, který plně v duchu Anguse Younga poletoval se svým nástrojem po pódiu a mnohokrát (závěrečná, takřka noisová "Okolo očí") působil jako člověk zasažený předsmrtnou křečí. Každopádně instrumentální výkon kapely byl hodně nadprůměrný a je vidět, že pokud někde, tak právě zde udělali chlapci slyšitelný krok kupředu. Významný podíl na tom má zcela démonický Pavel Koudelka za bicími; sledovat tento exdunajovský buldozer, jak si spontánně prozpěvuje text čistě popového "Magnetu" (která ale patří k tomu nejlepšímu, co kapela za poslední léta nahrála), je zážitek, pro jehož označení by frontman Petr Fiala bezpochyby neváhal použít svůj oblíbený termín "bizarní".

Kapelu v dobré třetině skladeb doplnil ženský element v podobě permanentně hostující Blanky Bernardové. Přestože mládenci jednoznačně hazardují (copak neznají pravidlo o destruktivním vlivu osob ženského pohlaví na rockové kapely?), nutno podotknout, že některé písně (již zmíněná "Popel žhne" či zaslouženě aplaudovaný "Měsíc" z Fialovy sólovky) by si bez její účasti bylo těžké představit.

Playlist byl tvořen průřezem již téměř patnáctiletou diskografií s pochopitelným důrazem na loňský albový přírůstek "Web Site Story" (z té zaznělo celkem osm skladeb; proč ale chyběla jedna z nejlepších - "1. Máj", je záhadou). Pětkrát sáhla kapela ke svému nepřekona(tel)nému debutu "Made In Valmez" (z těch povinných vynechala manifestační "Výhledově"), naopak zcela pominula dle autorova názoru nedoceněnou "Radost až na kost" (že by ani "Otčenáš" neobstál ve zkoušce času?) a nepříliš vydařený "Bajkonur". Z pohledu pamětníka bylo neodpustitelným hříchem nezařazení kdysi generační hymny "Co zbývá mi ještě?!" a opětovné opomenutí "Klidné písně", bezesporu jednoho z vrcholů Fialova skladatelského i textařského umění.

Je však třeba jednoznačně potvrdit, že publikum přijímalo takřka všechny z osmadvaceti odehraných písní s nadšením a kapelu donutilo k dvojímu návratu na pódium. Stejně jako většina koncertů Mňágy a Žďorp, i tento byl důkazem letitého paradoxu - kapela si hraje stále stejnou "veselou písničku o smrti", naprosto ignoruje dobové trendy a přesto počty těch, kteří jim "to baští", neklesají. Zda to o něčem svědčí, nechme na jiných. My obyčejní smrtelníci buďme rádi, že takoví muzikanti existují, a těšme se na jejich další vstoupení. Ať už z nostalgie či z prostého potěšení z příjemně stráveného večera.

Mňága a Žďorp, Palác Akropolis, Praha, 25.2.2004