Tato deska musela stát hodně peněz (nahrávalo se v USA, Británii i České republice, booklet je na křídovém papíře atd.) a je naprosto evidentní, že všichni, kteří se na jejím vzniku jakkoliv podíleli, věří, že se investované mnohonásobně vrátí. Nahrávka je dílem naprostých profesionálů, kteří vědí co a jak. Ovšem chladná profesionalita není vždy to, co by něčemu tak éterickému, jako je hudba, dokázala dát nějaký náboj či nápad, kterým by pak deska zaujala. A na to bohužel doplatilo i recenzované album "Věrně nevěrná".

Alice Konečná je na svůj věk sedmnácti let překvapivě vyzrálou a kvalitní zpěvačkou. Upozornila na sebe již v roce 1998 (bylo jí jedenáct let) vítězstvím v soutěži Zlatá nota. Od té doby usilovně a poctivě buduje svoji kariéru. Na její nové desce pracoval tým opravdu hvězdný - pod všemi písněmi je podepsán spolupracovník Celine Dion Michael Jay, české texty obstarali třeba Petr Šiška nebo Jana Rolincová. Navíc Alice má opravdu krásný hlas a bezesporu patří na pódia a za mikrofon. Ale celek působí dojmem, jako když stojíte na konci výrobní linky třeba v automobilce v Mladé Boleslavi. Můžete si poručit, jakou výbavu chcete, jakou barvu vozu nebo které pneumatiky, ale z linky budou pořád sjíždět Octavie. Na první pohled možná různé, ale při bližším ohledání zjistíte, že se vlastně jedná o úplně stejná auta.

A tak nějak je to s písněmi na této desce. Ano, všechny mají melodie, některé dokonce poměrně chytlavé ("Jsi jak sladká sůl", "Dej se k nám", "Co jsi zač"), všechny mají aranže bez hluchých míst (umělé bicí, syntetické smyčce, basa, klavír, občas nějaké to vybrnkávání na akustickou kytaru), všechny mají texty bez formálních chyb. Ale také jsou všechny ve stejném rytmu a tempu (respektive se střídá varianta sedan a combi aneb středně rychlé tempo a ploužák), všechny texty řeší trable lásky mladé dívky bez pomoci metafor, skrytých významů či neoposlouchaných nápadů. Zkrátka je to celé takové umělohmotné, nic proti ničemu, hlavně nijak a nikoho neurazit, nenutit příliš soustředěně poslouchat či snad dokonce (no fuj!) přemýšlet!

A tak hudba plyne, refrény se opakují dle zákona rozhlasových hitů neustále dokola a vy buď vypnete vnímání, anebo po půl hodině zjistíte, že se to soustředěně poslouchat nedá, ale že je další půlhodina před vámi a ta představa vás vyleká. A závěrečné tři anglické bonusy, nebo-li tři písně zopakované pro změnu s anglickým textem, vám tento pocit jenom prohloubí. Zkrátka a dobře - profesionální, bezchybná, prázdná a nudná šeď. A hlavně strašně strašně dlouhá. Takhle se kariéra zpěvačky samozřejmě budovat dá, ale nic víc.