Přišla, viděla, zvítězila. I tak by se dal popsat minulý rok a půl Norah Jones. Před dvěma lety ještě zcela neznámá dívka minulý rok v podstatě zbourala americké Grammy, když si odnesla hned osm gramofónků. Jí samotnou takový obrovský úspěch překvapil a velice hezky to bylo vidět na jejím vystoupení při předávání cen. Nervózní jak sáňky v létě - to přesně vystihuje její duševní rozpoložení během toho, co zpívala "Don't Know Why" a kdy dokonce v jedné chvíli zapomněla text. Nicméně za tu dobu, co je její debutové album "Come Away With Me" na pultech obchodů, se prodalo neuvěřitelných šestnáct miliónů kusů a toto číslo zcela jistě není konečné. Vždyť v americkém žebříčku se teď po více než stech týdnech pobytu v něm pohybuje na dvacátém pátém místě. Norah Jones si svým dokonale vyváženým stylem na pomezí jazzu, blues, folku, popu a country doslova podmanila Ameriku, která se v posledních letech utápí v záplavě moderního r'n'b a hip-hopu. I toto může být částečně důvod tak obrovské obliby její hudby. Norah Jones má ale nyní velice těžkou pozici. Musí dokázat, že její úspěch nebyla pouze náhoda a notná dávka štěstí. Přesvědčit může už s následující novou deskou "Feels Like Home".

Hned zpočátku musím napsat, že nové album je oproti "Come Away With Me" daleko pestřejší a veselejší. Do těch stylů, do kterých na minulém albu v podstatě jen strčila nosík, se v některých partiích na "Feels Like Home" pořádně zakousla. O produkci se postaral, stejně jako v případě debutu, Arif Mardin a tentokrát i s výrazným přispěním samotné Norah Jones. Ovšem co se týče autorů, zde je to již trošku rozmanitější. Hlavní slovo má Lee Alexander, kterému šlape na paty samotná Norah, díky snaze o větší pestrost na "Feels Like Home" najdeme i další autory.

Ony změny dokazuje už v první "Sunrise", která je zároveň i prvním singlem. Název téhle povedené písničky ji zároveň vlastně i velice přesně charakterizuje. Má v sobě určitou hravost a lehkost, která trošičku chyběla na prvním albu. Možná je to tím, že hlavními nástroji jsou trošku netradičně zvoleny akustická kytara s basou. Následující "What Am I To You?" se tak trochu vrací do melancholie předchozího alba, což se ale dalo čekat. Přece jen tak neopustí styl, se kterým prorazila. Procítěná a intimní "Those Sweet Words" opět posluchače nutí tajit dech. Tato písnička se tak trochu blíží "Don't Know Why". S úvodními tóny "Carnival Town" jsem si vybavil ústřední melodii k filmu "Návrat idiota". Stejně jako zmíněný film, zní poněkud hořce, ne-li smutně. Po dvou v podstatě pro Norah typických písničkách "In The Morning" a "Be Here To Love Me" přichází, nevím jak jinak to nazvat, šok. Tedy v tom dobrém slova smyslu. Kdo by nevěřil, že to může výborně hlasově ladit Norah Jones a Dolly Parton, ten by se mýlil. Přestože jsem měl zpočátku obavu, aby Dolly Parton svým hodně výrazným hlasem nezastínila trošku ostýchavě znějící Norah, ukázalo se, že moje obavy byly liché. Dolly se lehce drží na uzdě a Norah naopak díky charakteru písničky rozvíjí svůj hlasový fond. A výsledek? Jednička s hvězdičkou. "Creepin' In" je asi nejvýraznějším a zároveň nejlepším počinem na albu. Tahle vypalovačka, která se pohybuje někde na rozmezí rock'n'rollu, country a bluegrassu se hodně povedla. Výborná "Toes" trošičku uklidní atmosféru, ale na druhou stranu dlouhá ale skvělá kytarová sóla rozvibrují posluchače. Při "Humble Me" máte pocit, jako by vám Norah slova šeptala přímo do ouška a zní skoro jako ukolébavka. Následující "Above Ground" je asi tou nejpodivnější písničkou, kterou jsem kdy od Norah Jones slyšel. Ne že by byla špatná, to v žádném případě, ale pohybuje se s ní někde na hraně jazzu a funky a působí hodně depresivně. Aby těchto nálad nebylo příliš, následuje "The Long Way Home" z pera Toma Waitse a jeho manželky Kathleen Brennan. S prvními tóny kytary téhle skvělé folkové písničky by se dalo říct, že se na chvíli vrátil zpět mezi živé Johnny Cash. Kdybych si nepřečetl, kdo ji složil, řekl bych, že to je coververze nějaké méně známé písničky tohoto barda. V "The Prettiest Thing" se Norah vrací ke svému standardu, aby mohla zazářit v poslední "Don't Miss You At All". Tento kousek je předělávkou instrumentálky "Melancholia" Duka Ellingtona, ke které dopsala Norah slova a kterou zpívá natolik procítěně, že doslova posluchači ždímá duši. Touto přes padesát let starou skladbou složila Norah poctu jejímu autorovi a zároveň skvěle uzavřela celé album.

Objevují se hlasy, že Norah Jones je poněkud přeceněnovaná. Já si dovolím s tímto tvrzením nesouhlasit. Naopak, myslím si, že ona je svým způsobem unikátní, protože se u ní snoubí originalita, výborná hlasová vybavenost s kvalitami muzikantskými potažmo skladatelskými, což nám dokazuje i na nové desce. Toto album nejenže se povedlo, ale dokonce předstihlo díky své rozmanitosti to předchozí. Samozřejmě není nějak příliš odlišné, ale asi nikdo nemohl čekat, že se Norah na druhé desce pustí do velkých experimentů. Posun je tady ale znát a o tom, že je to krok vpřed, se musí přesvědčit už každý sám. A já již teď s napětím očekávám, čeho se od této mladé dámy dočkáme na dalších nahrávkách.