Zhruba po roce a půl vydává slovenská diva Jana Kirschner nové album "Veci čo sa dejú". Předposlední deskou "Pelikán" nasadila laťku hodně vysoko. Podařilo se jí onu pomyslnou laťku udržet nebo šla na nové desce s kvalitou dolů? To vše se dozvíte v následujícím článku.
Trošku neuvěřitelně zní příběh
Jany Kirschner. Během pár let se z finalistky soutěže Miss Slovensko stala jedna z momentálně nejlepších zpěvaček a hlavně autorek, které lze najít na česko-slovenském hudebním trhu. Narozdíl od ostatních, především českých, zpěvaček hlavního proudu si i sama skládá písničky a nebojí se zabrousit i do jiných hudebních žánrů. Má za sebou dvě velmi úspěšná alba, která ji přinesla několik ocenění a konkrétně album "Pelikán" (
recenze zde) je, alespoň dle mého soukromého názoru, jedno z nejlepších alb, která v našich krajích vznikla.
Impulsem pro nahrání nové desky "Veci čo sa dejú" byla nutnost vyvázání se ze smluvního vztahu se svojí současnou nahrávací splečností. Proč se
Jana Kirschner snaží dostat ze spárů své nynější firmy? Odpověď je vcelku prostá. Jiná firma jí nabídla, že jí vydá anglicky zpívanou desku v zahraničí, tedy konkrétně v Evropě. To je i důvod toho, že je tato deska, narozdíl od dvou předchozích, celá zpívaná ve slovenštině, jelikož si Jana anglicky zpívaný písničky škudlí právě pro to další album. Deska prý vznikala poměrně krátkou dobu, ale nemusíte mít strach, není to na něm vůbec znát a kvalita tím určitě neutrpěla, i když musím předeslat, že tak jako "Pelikán" se mi nelíbí.
Snad si vzala k srdci doporučení mého kolegy z redakce, který v si recenzi na "Pelikána" postěžoval, že by nezaškodilo více rychlejších písniček. Těch je tu opravdu oproti minulé desce daleko víc, ač tomu první v pořadí "Ráno" příliš nenapovídá. Příjemná, pomalá, houpavá, popová písnička výborně naladí posluchače na celé album. Trošku zrychlení přinesou už druhé "Kamene". Deska "Veci čo sa dejú" je takovou rozmanitou mozaikou, kde se míchají nejrůznější hudební styly a vlivy.
Blues, jazz, pop, latinu, dokonce i špetku country lze slyšet v dvanácti nových písničkách, kterými obohatila
Jana Kirschner svoji diskografii. Co se týče vlivů, je na desce obzvlášť cítit inspirace Stingem. Například v "Skúšam nájsť" je tento vliv přímo markantní. Když jsem psal o špetce country, měl jsem především na mysli pozitivní "Okolo nás", ve které hlavním nástrojem je dobro a svým provedením mi nemálo připomíná Stingovu "I'm So Happy I Can't Stop Crying" z desky "Mercury Falling". Milostná balada "Ako sa na mňa dívaš" je naopak takovým trošku smutným hudebním zamyšlením. Po ní následuje "Blues" - asi nejslabší a bohužel i nejdelší písnička na albu. Titulní "Veci čo sa dejú" s poněkud divným tanečním rytmem zachraňuje naštěstí hodně povedený refrén. Pouze s kytarou zpívaná "Občas" napravuje dojem z předchozích dvou skladeb. Dalo by se říct, že
Jana Kirschner si nechala to nejlepší až nakonec. První z toho nejlepšího je lidovková a velice živá písnička "Na čiernom koni", která dokáže roztancovat snad kohokoliv. Představte si slovenskou lidovou písničku trošku šmrncnutou indickými motivy. Může to znít trošku bláznivě, nicméně výsledek je skvělý. Mým favoritem celého alba je ale úplně jiná skladba. Pomalá a velice smutná "Čiernobiele obrázky" je opravdovým skvostem celého alba. Nese se v duchu "Novemberu" z alba "Pelikán" a Janin něžný zpěv je v ní podkreslován pouze dokonale zaranžovaným piánem a bubny. Troufám si říct, že pokud by tuto písničku dala i na onu připravovanou anglickou desku, určitě chybu neudělá. "Slnko" zpočátku zní jako nechvalně známá "Novamba", ale to jen ze začátku a poté už se na vlnách latinsko-amerických rytmů můžeme přesunout někam za sluníčkem. Tato skladba se na desku moc nehodí, a tak je zde uváděna jako bonus. Nicméně u našich východních sousedů slavila velký úspěch.
Stejně jako předchozí "Pelikán" i tato deska vyžaduje poněkud soustředěnější poslech, ale ne v takové míře, protože je daleko pestřejší. Na druhou stranu mi v některých partiích připadá až příliš překombinovaná. Co se týče potencionálních hitů, je na tom v porovnání s předchozím albem malinko lépe.
Jana Kirschner i přesto, že se jedná o pouze desku z "povinnosti", opět dokázala svůj hudební um. Sice šla oproti "Pelikánu" trošku s kvalitou dolů, ale onen pokles není nijak tragický a myslím, že se za tuto desku může opět v klidu postavit s pocitem dobře odvedené práce.