Ve strašlivém obalu (nechápu, jak něco tak odpudivého dnes ještě může někdo pustit na světlo Boží - tvůrce tohoto bookletu bych trestně stíhal) se ukrývá nové album britských veteránů Status Quo pojmenované "Riffs". Jméno desky prozrazuje to nejpodstatnější - kapela se rozhodla natočit kolekci coververzí, jež mají společný právě výrazný riff, kytarový motiv zařezávající se do paměti posluchače. Nemusí to byt nutně notoricky známé hity, ale většinu skladeb milovníci této sorty hudby stejně znají. Asi vás ani nepřekvapí, že se na albu nedočkáte žádných větších překvapení, protože ani teď Status Quo nezměnili svůj jasně daný styl a zvuk. Naopak - vybrané písně si ještě přizpůsobili a deska tak působí jednolitým a bohužel občas i jednotvárným dojmem.

Výběr skladeb je celkem zajímavý a lze nalézt chvíle, kdy se rockerovo srdéčko zatetelí radostí - hammondky v motorkářské hymně "Born To Be Wild" (původně Steppenwolf a film "Easy Rider"), zpěv jako od Billyho Idola ve šlapající "Wild One" (originál byl od Johnnyho O'Keefeho) nebo celkově vydařená "On The Road Again" (copyright Canned Heat - neplést se stejnojmenným legendárním country hitem!). Když riffy, pak muselo dojít i na Kinks, i když tentokrát ne na "You Really Got Me", ale "All Day And All Of The Night" vyšla docela dobře. Trefou je i Costellova "Pump It Up", rokenrol jak má být.

Nepochopil jsem na závěr zařazené nové verze skladeb samotných Status Quo. Jednak narušují dramaturgii desky založené na předělávkách jiných autorů a také nabourávají zatím spíše příznivý dojem z desky svým provařeným statusáckým papadapa papadapa zvukem. Kritici kapely jí vytýkají modus operandi založený jen na třech akordech a tady jim skupina nahraje na smeč svými největšími hity - nově nahranými, ale od originálů téměř k nerozeznání.

Podezírám Status Quo a vydavatelskou firmu, že albem "Riffs" chtěli zacelit nějakou díru ve smlouvě po minulé desce "Heavy Traffic" - ta vyšla jen rok před "Riffs" a asi se příliš neprodávala. I když "Riffs" nezní špatně, je z alba cítit, jak si partička kolem ústřední dvojice Rossi & Partiff nechtěla ničím komplikovat život a natočila "desku nejmenšího odporu". Nejde jen o archaický zvuk (ten kapele ostatně již více než třicet let bohatě stačí k popularitě v rodné Británii), ale hlavně o minimum přínosných nápadů.