© Gemma Rathbone

"Kašleme na kritiky. Můžou si říkat sebevětší nesmysly, důkaz pro nás budou vždycky fanoušci, kteří na nás čekají. Nevyprodáváme haly jen tak pro nic, jsme zatraceně dobrá koncertní kapela a víme to!" Těmito slovy se chvástal bubeník Machine Head Dave McClain v týdeníku Kerrang! Měl nepochybně pravdu, jen škoda, že čeští fanoušci si nemohli vychutnat při posledním koncertu skupiny ze 17. prosince jejich show do každého detailu. Koncert to byl jednak příliš krátký, jednak ne zrovna optimálně ozvučený a především se konal na nevhodném místě v prostorech pražského klubu Roxy. Hned několik důvodů proč litovat, protože kapely typu Machine Head do Česka nejezdí každý den a špičkový exportovaný metal není na tuzemských pódiích rozhodně samozřejmostí.

Plakáty sice vytrvale přesvědčovaly české potenciální příznivce, že Machine Head budou doprovázet britští undergroundoví metalisté Sikth, pravda ovšem byla jiná. Přijeli místo nich dánští hybrid-metaloví Mnemic. Vlastně do Prahy přijel Fusion Future Metal, jak se dánská pětice označuje. Hrát začali ještě před osmou hodinou a s ostudou neodcházeli. Zvuk sice ani zdaleka neodpovídal předpokladům špičkového koncertu, nadšení a energie Mnemic ale technický handicap vyvažovaly. Hudebně rozechvívali Roxy trashovým základem, na který dále stavěli elektronicko-industriální sousoší, nu-metalové melodie a občas takřka blackový growling. Jak už bylo vyřčeno, s ostudou neodcházeli, ba co víc, dokonce se líbili, tudíž první, menší část večera skončila uspokojivě.

Ta druhá už byla slabší, bohužel. Machine Head vyběhli na pódium vcelku záhy, do instrumentů se opřeli asi v půl deváté. Otevírali, jak jinak?, s "Imperium", tedy úvodním singlem nové desky "Through The Ashes Of Empires". Skladba to je výtečná, plně dokládající skladatelskou zručnost Machine Head, ovšem hned při prvních minutách byla zřejmá hlavní chyba vystoupení - příliš výrazné basy, které nepřímo úměrně vzdálenosti od jeviště ohlušovaly a hnětly útroby. Ve druhé polovině koncertu se situace vylepšila, ale k dokonalosti to měla nadále pěkných pár kilometrů. Nejvíc na tom štvalo, že Machine Head jako tradičně nepřijeli odehrát pár kousků z novinky a vypoklonkovat se. Praha byla poctěna klasikou typu "Ten Ton Hammer", "Take My Scars" nebo "The Blood, The Sweat, The Tears". Obecně největšího nadšení se dostávalo peckám z debutu "Burn My Eyes", který je pochopitelně v porovnání s pozdější tvorbou výbušnější.

Co se dojmů týče, nezůstalo pouze u špatného zvuku. Ani stopáž setu nebyla ohromující. Nikdo jistě nečekal, že by trashmetalový koncert trval tři hodiny, jenže Machine Head včetně tří přídavků pařili maximálně osmdesát minut, což vskutku není mnoho. Škoda, smutek zavládl. Po jarním bombastickém živáku "Hellalive" jsme očekávali jízdu života, zběsilost samu a mezitím se Česko dočkalo solidního, leč krátkého a naneštěstí i nekvalitně ozvučeného koncertu. Dílem směřuje výčitka promotérům, protože kapely jako Machine Head si zaslouží lepší prostředí než větší klub s malým počtem sociálních zařízení. Speciálně si to uvědomíte, když odcházíte a v uších vám přesto zní nejen silné melodie a vůbec celé pasáže, ale především na mysli pořád vyvstává fantastický bubenický veletoč Dava McClaina.

Machine Head, Mnemic, Roxy, Praha, 17.12.2003

Autorem článku je Ondřej Dědina.