Projekt Adiemus se do popředí zájmu dostal hned prvním singlem, který dostal stejné jméno, tedy "Adiemus", to se psal rok 1995 a Karl Jenkins jako skladatel, aranžér a dirigent v jedné osobě si celý svět získal podmanivou hymnickou kompozicí, která předurčila album "Songs Of Sanctuary" ke komerčnímu úspěchu. Následné desky "Adiemus II: Cantata Mundi" (1996), "Adiemus III: Dances Of Time"(1998), rekapitulační "The Journey: The Best Of Adiemus" (1998), "Adiemus IV: The Eternal Knot" (2000) a živák "Adiemus Live" (2001) ukázaly, že symfonické kompozice Karla Jenkinse si získaly dostatečný počet fanoušků po celém světě. Častým hostem na nahrávkách byla vokalistka Miriam Stockley, která si na silvestrovské show Mike Oldfielda v Berlíně, kde se živě odehrál jeho opus "The Millennium Bell" (1999), zapěla sólo v megahitu tohoto mága "Moonlight Shadow". Na novém studiovém počinu "Vocalise" se Karl Jenkins vydal cestou spojení vážné hudby s prvky world music.

Na "Vocalise" hraje prim London Philharmonic Orchestra a vokalisté Pirjo Aittomäki, Mervi Hiltunen-Multamäki, Anna-Mari Kähärä, Merja Rajala, Hanna-Riikka Siitonen, Mia Simanainen, Säde Rissanen, Nina Tapio, Riikka Timonen, Mary Carewe a Terence Barber. Ti poskytli Jenkinovi dostatečný prostor pro jeho hlasové hrátky s jednotlivými elementy jednotlivých kompozic, ty dávají šanci vzpomínkám na debut Adiemu. Vokalistka Belinda Sykes dostala nejvíce prostoru ve vynikající dvojdílné skladbě "Dona Nobis Pacem", do které vtěsnala nádech vokálu z Dálného východu, patří ke klenotům celého alba. Sám Karl Jenkins jako skladatel nejvíce zaujme v "The Protector", ukolébavkou pro osamocené děti "Berceuse Pour Un Enfant Solitaire", "Bendigeding" nebo emociálním vrcholem celé desky a titulní kompozicí "Vocalise".

"Vocalise" nečerpá pouze z nového materiálu a vlivu world music, Jenkins zde vzdal čest některým velikánům vážné hudby. V jeho úpravách zde zajímavě vyznívá Beethovenovo "Allegrettango" a "Akuzam" z pera Chopina. Variace na tvorbu Schuberta v "Schubert's Dance" je vkusným doplňkem celé nahrávky. Celé album se zajímavě prolíná v náladách, sem tam kopíruje již osvědčené skladatelské postupy, které jste již mohli na předchozích opusech Adiemu slyšet. Příjemný pocit z celé nahrávky zkazí závěrečný bonus "Encore (Boogie Woogie Llanoogie)", který k celému obrazu novinky v nádechu parodie na boogie woogie nepasuje. Některé vsuvky rozličných nástrojů, třeba saxofonu (Nigel Hitchcock), kytar (akustických a jazzových v rukou Martina Taylora) nebo bluesová harmonika (Mark Feltham) ne vždy dobře padnou do výsledného obrazu tvorby značky Adiemus.

Karl Jenkins nachystal zajímavě pojaté album, na kterém si podle názvu nejvíce hraje s lidským hlasem coby hudebním nástrojem. "Vocalise" volně plyne, ukolébává a občas dokáže navodit takovou prapodivně nudnou chvilku a náladu. Některé nápady se již opakují, ale jsou nedílnou součástí rukopisu hlavního aktéra, který se pod projekt Adiemus podepisuje. Je to zajímavá hudební kulisa, která dokáže zaujmout a určitě si najde své posluchače. Karl Jenkins zručně zvládá symfonické kouzlení, ale tentokrát není tolik nápaditý, což je docela škoda.