Když před dvěma lety vyšlo severomoravským rodačkám první společné album "Piosenky do snu", mnozí je považovali takřka za zjevení v jinak nepříliš často čeřených vodách naší hudební scény. Už samo obsazení - dvě violoncella - bylo tak netradičním, že nemohlo nevyvolat pozornost. Když se navíc přidal hráčský a skladatelský potenciál obou děvčat spolu s jejich zkušenostmi z hraní v tzv. alternativních kapelách (Boo a Rale, resp. Lippany), výsledkem bylo album, které z Tara Fuki udělalo rázem hvězdy nezávislého hudebního nebe a přineslo dokonce i nějaká ta ocenění (např. dva Anděly Akademie populární hudby). Jejich koncertní vystoupení přitahovala spousty zájemců a kapela se tak ze dne na den zařadila k těm, na jejichž další desku se čeká s napětím a velkým očekáváním.

Autor těchto řádků se musí hned zpočátku přiznat k trochu kacířskému názoru. "Piosenki do snu" sice ve své době považoval za výrazný hudební nadprůměr, ale ve srovnání s koncertními výkony obou dam by je označil spíše za lehké zklamání. Skladby byly sice bezesporu netradiční a zajímavé, hráčské i pěvecké výkony excelentní, ale spontaneita a emoce zdaleka neporážely akademickou profesionalitu na celé čáře.

O to větším překvapením je nové album "Kapka", které ke všem kladům prvního počinu přidává i expresivitu a všudypřítomné ponoření se do každé písně v míře téměř vrchovaté. Všech deset písní snese ta nejpřísnější měřítka a od prvního do posledního tónu máte pocit, že při nahrávání byli všichni přítomní oproštěni od všeho, co by mohlo vnést do celého procesu sebemenší rušivý moment. Violoncella i hlasy obou protagonistek znějí v té nejlepší míře pokorně a prvořadým pro ně je konečné vyznění písně. Takové souznění, jaké dýchá z celé desky, u nás dlouho slyšet nebylo.

Jako velice šťastný krok se ukázalo angažmá chorchestrovského Mario Buzziho, jehož samplery velmi citlivě dokreslují zvuk celkem šesti písní a již tak nádhernou atmosféru alba ještě umocňují. U podobné hudby se těžko hledají slova; snad že takto "uměle" dokreslené kompozice jsou pak ještě "hlubší" a posluchač má i po několikátém poslechu pocit, že se může vždy chytit něčeho nového a vždy nalézá nové komnaty, do nichž mu písně umožňují vstoupit. Osobně nesnáším podobné termíny, ale "Kapka" je skutečně mimořádně "pocitová" a náladotvorná deska. Tomu napomáhají i texty, v nichž tentokrát zazní vedle polštiny (když máte za kamaráda Poláka, tak i to je hračka) i čeština a francouzština ("Oči" od Suzanne Renaud). CD je doplněno videoklipem Matěje Lišky k písni "V dýmu" a nemalou zásluhu na výtečném výsledku má i krásný digipackový - typicky indiesovský - booklet s fotografiemi protagonistek alba.

Tara Fuki na svém novém albu nezůstaly nic dlužny své pověsti a stín první desky nechaly daleko za sebou. Navíc si díky rozšířenému nástrojovému obsazení (pokud tedy sampler za nástroj považujeme) otevřely dveře do oblastí, které zatím můžeme pouze tušit.