zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1

---

30. Helloween - Giants & Monsters

Helloween se bombasticky vrátili už v roce 2021 na eponymní desce, kde současnou šlapající sestavu doplnili ztracení hoši Kai Hansen a Michael Kiske. Kdo navštívil loňský pražský koncert v O2 areně, musel uznat, že jim to naživo neuvěřitelně šlape a také, že nové skladby z "Giants & Monsters" jsou skladatelské perly, které si s letitými hity nic nezadají.

Němečtí veteráni nabídli po svém obrození další studiový klenot plný silných melodií a rozmanité muzikálnosti, a to i díky šíři skladatelských es. Hansen tentokrát napsal hned tři pecky, mimo jiné také progmetalově vyladěnou "We Can Be Gods", Andi Deris stojí za vynikající hardrockovou "A Little Is a Little Too Much" a epickým singlem "Universe (Gravity for Hearts)" zase uhranul Sascha Gerstner. Deska má navíc silný, precizní zvuk a zároveň nepůsobí profesorsky uměle. Ono slyšet tolik skvělých vokálů (Hansen, Deris, Kiske) na ploše padesáti minut, to je zkrátka metalová nirvana. (Ondřej Hricko)

---

29. David Gilmour - The Luck and Strange Concerts

Koncertní záznam "Luck and Strange Concerts" je víc než jen připomínkou turné, je to důkaz, že velká hudba pořád žije. Mezi nahrávkami z roku 2025 album vyčnívá unikátní dramaturgií, která vedle sebe staví materiál z aktuální desky a ikonické pecky Pink Floyd. Slyšet novinku "The Piper’s Call" v těsném sousedství s monumenty jako "Time", "Sorrow" nebo "High Hopes" odhaluje, že Gilmourův hudební rukopis zůstává i po půlstoletí neuvěřitelně působivý.

Deska si zaslouží pozornost pro svou kontinuitu. Staré klasiky zde nejsou jen povinnými hity k uspokojení fandů, ale v nových aranžmá získávají další hloubku. David Gilmour neexhibuje, každé jeho sólo v "Comfortably Numb" nebo "Scattered" budí spíše emoce. Právě toto spojení floydovského odkazu s upřímnou současností dělá z alba kolekci, která v paměti neuvadne. Nejen všichni fanoušci Pink Floyd kvůli tomuto všemu tuto desku zákonitě považují za jednu z nejlepších nahrávek roku 2025. (Ivo Dudek)

---

28. Alice Cooper - Revenge of Alice Cooper

Zapomeňte na přímé pokračování desky "Road", Alice Cooper šokuje návratem k nejhlubším, temným kořenům sedmdesátek. Album "The Revenge Of Alice Cooper" není jen nostalgií, ale živelnou jízdou s původní kapelou. Dunaway, Bruce a Smith tvoří po padesáti letech stále fungující groovy páteř, kterou z hrobu doplňují i dochované party zesnulého kytaristy Glena Buxtona.

Pod taktovkou Boba Ezrina vznikl šťavnatý vintage horror rock, kterému nechybí atmosféra ani hity. Nejde o žádnou karikaturu stáří, ale naopak o důkaz, že Alice je i v roce 2025 zatraceně cool. Deska, která se vám zavrtá pod kůži, si v našem žebříčku zaslouženě urvala 28. místo. Tohle comebackové album, kterého se svět obával, je ve výsledku překvapivě svěží povinností pro každého fanouška. (Tomáš Rozkovec)

---

27. Sam Fender - People Watching

Třetí deska Sama Fendera "People Watching" se pro něj stala tou opravdu zlomovou. Už titulní singl proniknul jako velký hit do celého světa a zbylých deset písniček jej následovalo. Obvykle když rocker do své hudby přivede víc popu, znamená to spíše ústup ze slávy, ale v případě rodáka z North Shields to mělo zcela opačný efekt. Výborně napsané a nahrané skladby nesoucí jeho signifikantní rukopis mají přirozený sex-appeal založený na přiměřené chytlavosti a mixu indie popu, rocku a britpopového nádechu. Navíc v nich neopouští ani sociální komentáře, takže se s nimi nejen jeho domácí fanoušci stále více ztotožňují.

O tom, že patří mezi ta opravdu nejlepší alba roku, hovoří již nyní zisk prestižní Mercury Music Prize nebo to, že ho řada uznávaných médií jako NME, Telegraph, DIY nebo The Sunday Times umístila na přední příčky svých žebříčků. A nyní se s napětím očekává, jak promluví do nominací na Brit Awards. Nechme se překvapit, nicméně je možné, že se o této desce bude ještě dlouho mluvit. (Tomáš Parkan)

---

26. Clipse - Let God Sort Em Out

Co se týče amerického mainstreamového rapu za loňský rok, bylo v něm poněkud sucho. A tak se nakonec muselo urodit u veteránů Clipse, legendární bratrské dvojice z Virginie, která si v první dekádě nultých let vybudovala jméno na coke rapu. Po dlouhých šestnácti letech se vrátili s deskou "Let God Sort Em Out", která obsahuje mnohem víc než jen nostalgii po časech minulých a působí dospěleji než její vlastní pověst. Ne že by se Pusha T a Malice z rapu kdy vytratili. Zatímco první jmenovaný zůstal po celou dobu aktivní a postupně si vybudoval silnou sólovou pozici, druhý se na roky stáhl do ústraní, kde spíš než kariéru řešil vlastní identitu, víru a vztah k minulosti.

Na čtvrté řadovce společně dokazují, že rap se dá dělat důstojně i kolem padesátky. Výrazný podíl na tom má i produkce Pharrella Williamse, která albu dal precizní, soustředěný zvuk a jasný rukopis. Není žádným překvapením, že si deska vysloužila pět nominací na Grammy Awards. (Jaroslav Hrách)

---

25. The Weeknd - Hurry Up Tomorrow

"Hurry Up Tomorrow" pomyslně uzavírá trilogii, kterou rozvinula předchozí alba "After Hours" a "Dawn FM". The Weeknd v tomto rozsáhlém kompletu prozkoumává aspekty vlastní slávy, bolesti a transformace, k ruce má navíc celou řadu hostů, včetně Justice, Florence And The Machine, Giorgia Morodera nebo Lany Del Rey.

Rozsahem dvojalbum promlouvá pro něj typickou zvukovou škálou a bere si mnohé od synthpopu po r'n'b, navíc se mu stále daří udržovat kompaktnost celku a ukotvit posluchačovu pozornost. Nahrávka se na první pohled zdá svou strukturou komplikovaná, postupně však do popředí vyplave její emociálně rezonujícího prožitek, jako byste sledovali civilní drama v hlavní roli s Abelem. Sama deska je logickým vyvrcholením této tvůrčí fáze a nabízí sebereflexivní uzavření hned několik otevřených sekvencí z celého příběhu. Může jen zamrzet fakt, že doprovodný stejnojmenný film drasticky propadl. (Dan Hájek)

---

24. Marina - Princess of Power

Pojmenovat song "Pičissimo" může tak akorát... Marina. Jedině ta totiž umí tyhle kontrasty: otevřete ústa nad názvem písně, a pak je zase zavřete. To když se dozvíte, že text téhle bombastické techno-popové hymny manifestuje ženskou sílu a boj proti patriarchátu. Jak to paní Diamandis dělala vždycky. Salma Hayek. Thelma & Louise. A taky Madonna, Elizabeth Taylor, Rihanna a Sophia Loren. To jsou její vzory.

Ona sama na albu "Princess of Power" taky zůstává vzorem. Nejen pro ženy, ale i pro queer lidi. A vůbec pro všechny, kdo si tu svou pozici museli (na rozdíl od bílých heterosexuálních mužů) tvrdě vydřít. A zůstává princeznou síly i královnou kontrastů. Tuhle její superschopnost na téhle desce reprezentuje například song "Everybody Knows I'm Sad". Srdcervoucí název se otiskl do jedné z největších disco pecek, které jste měli za poslední roky možnost slyšet. Dejte si to ale celé. Nebudete litovat. (David Věžník)

---

23. The Last Dinner Party - From The Pyre

Kariérní start britské dívčí party The Last Dinner Party nabral skutečně svižné otáčky. Kapela vznikla teprve v roce 2021 a už o tři roky později povedeným debutem "Prelude to Ecstasy" vstoupila na půdu renomovaných festivalů. A vypadá to, že svým druhým zářezem "From the Pyre" v pokračujícím úspěchu nepoleví.

Abigail Morris na albové dvojce zpívá svým melancholickým hlasem potemnělé texty, které se dotýkají mimo jiné zkaženosti života na výsluní, války i zákoutí vztahů, a to vše v pestré škále rockových barev. Chvíli v uších zarezonují zjevné inspirace legendami jako Led Zeppelin nebo Queen, aby vás v téže písni londýnské hudebnice zavedly k překvapivému vyústění. Z plejády silných skladeb se skutečně osobitým zvukem vyčnívá mrazivě krásná, posmutnělá balada "The Scythe", pojednávající o ničem menším než o smrti. Okouzlí vás nejen textem či podmanivým vokálem, ale také svým vývojem. I v rockové hudbě stále existuje místo pro originální formace. (Ondřej Hricko)

---

22. Lily Allen - West End Girl

Návrat Lily Allen je velká věc. "West End Girl" je totiž deska rozvodová a nebývale otevřená, která se snaží o jakousi rekonstrukci jednotlivých etap vztahu mezi dvěma lidmi - v tomto případě samotné a dlouhodobě snad až přidrzlé Lily Allen a herce Davida Harboura. V - z hudebního hlediska pozitivně znějících - popových písničkách, které připomínají kariéru prostořeké britské zpěvačky z dob jejích začátků, se tak nacházejí upřímné texty, jejichž překlad do češtiny je zcela zásadní v případě, že chcete pochopit, proč je tohle album hodné vaší pozornosti.

Lily se na něm nijak zvlášť nedojímá, neskládá plačtivé balady, ale spíše jednoznačně ukazuje prstem především na nevěru svého partnera a nefungující otevřené manželství. Sex s kýmkoliv totiž byl v pohodě, dokud si David se svým novým protějškem nezahrál tenis! Z logiky věci tady nejde hledat další hit typu "Smile" nebo "Fuck You", protože o ně tady ani nešlo. Kromě brutálních textů bychom ale určitě měli ocenit skutečnost, že se po mnoha letech kontroverzních vyjádření o Only Fans, potratech nebo "dětech, které jí zničily kariéru" zase jednou vrátila k tomu, co pro ni bývalo klíčové. A tu celebritu, která vytváří senzacechtivé titulky, znovu proměnila ve zpěvačku. (Jan Trávníček)

---

21. Barry Can't Swim - Loner

"Loner" není jen další elektronická deska, která má za úkol rozhýbat parket. Je to album, které funguje i ve chvíli, kdy člověk zůstane sám se sluchátky. Barry Can't Swim tady dokáže propojit klubovou energii s velmi osobní výpovědí - beaty jsou hřejivé a otevřené, ale pod jejich povrchem jde cítit introspekce, nejistota i zvláštní klid, který přichází s přijetím sebe sama.

Hudba plyne nenápadně, ale zanechává stopu. Nevnucuje se, přesto se k ní chcete vracet. "Loner" působí jako vnitřní monolog převedený do rytmu, jako soundtrack k pohybu i zastavení. Právě tahle schopnost být současně taneční i intimní, z něj dělá album, které přerůstá svou scénu a právem patří mezi nejvýraznější nahrávky roku 2025. (Jakub Malar)