zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1

---

Přemítám a říkám si, že ten rok 2025 vlastně nebyl vůbec marný. Jako redaktor a fotoreportér musicserver.cz se občas musím prokousávat vlnami moderního popu, ale letošní žebříčky? Ty mě, starého rockového psa, pohladily po srsti (po duši) a podrbaly za ušima.

Když legendy odmítají odejít do penze

Pohled na vrcholné příčky letošních bilancí je letos nečekaně lichotivý. Stačí vzhlédnout k piedestalu a vidím tam jména, která provázejí můj život už dekády. Robert Plant (35. místo) stále dokazuje, že hlas je nástroj, který s věkem zraje jako víno. Helloween (30.) nám připomněli, že dýňový metal má pořád stejný říz, a David Gilmour (29.) nás svou kytarou opět vzal do stratosféry.

Největším překvapením pro mě byl ale Alice Cooper na 28. pozici. Po tom, co se v roce 2022 do hodnocení vůbec nevešel, je tohle návrat krále šok-rocku ve velkém stylu. A pak jsou tu ti mladší, třeba Ghost na 19. místě. Ta kapela roste před očima a její teatrálnost či hrátky se satanismem mě jako fotografa a jejich fanouška neskutečně baví.

Deftones (15.) a Nine Inch Nails (14.) jsou sázka na jistotu, ale čtvrté místo? Tam se usadil progresivista Steven Wilson se svou dokonalou floydovskou suitou. To je prostě nádhera. Mé lehce nežánrové želízko v ohni, Depeche Mode, se svým živákem na 12. místě dokazuje, že kvalita se neptá na datum narození.

Málem se probojovali i polští rouhači Behemoth. Jejich deska "The Shit Ov God" skončila na 42. místě z 98. Krása pohledět, i když u toho člověk musí trochu křižovat prsty.

Musím si ale i trochu postesknout. V žebříčcích bylo zcela opomenuto album Dream Theater - "Parasomnia". Kam se podělo? Možná je to tím, že u nás DT vystoupili už na konci roku '24 a my už ty nové věci měli tak trochu zažité. Navíc po tom skvělém loňském záznamu z koncertu mohl někdo nabýt dojmu (včetně mě), že deska patří do minulosti. Ale lidi, ruku na srdce: návrat Mika Portnoye je na té nahrávce sakra znát a je to řemeslná dokonalost, která by si své místo na slunci zasloužila.

---

Domácí hřiště: Od legend k šelmám

Česká scéna mi letos udělala obrovskou radost. Michal Prokop jde neochvějně ve šlépějích Vladimíra Mišíka a sbírá jedno ocenění za druhým. Právem. Je to jistota, která v tom dnešním digitálním chaosu drží prapor poctivého písničkářství.

Pro mě osobně byl ale rok 2025 rokem Precedens a Luboše Pospíšila. První jmenovaní po dvaceti letech vydali desku "Odstíny černé" se zpěvačkou Danielou Langrovou. Skončili na 26. místě, vstoupili do Beatové síně slávy a já jim to nesmírně přeju - je to temné, poctivé a dospělé.

A Luboš? Ten oslavil své tři čtvrtě století hned dvěma vyprodanými koncerty v Lucerna Music Baru. Vydal kompilaci "3/4 století (Písně 1983-2025) " a - tady mi dovolte trochu té profesní pýchy - právě mé fotografie tuhle desku zdobí. Když pak bíťáci ocenili jeho skladbu "Tenhle vítr jsem měl rád", mimochodem soundtrack k mému dospívání, měl jsem pocit, že je svět ještě v pořádku.

Na závěr si musím nechat to nejlepší. Z úplně jiného světa se přihnal Michal Skořepa. Jeho pokračování prvotiny s názvem "Odvrácená strana lesa" ode mě dostalo absolutní hodnocení a stalo se na musicserveru Albem týdne. Pro mě je Pan Lynx jednoznačným vítězem roku. Je to hudba, která vás nekopíruje, ona vás pohltí.

---

Život mezi závěrkou a ranní směnou

Fotograf ale nežije jen pasivním poslechem. Za každým uloveným snímkem se skrývá kus poctivé řehole, kterou divák ve fotogalerii nevidí. Jsou to kilometry nachozené mezi festivalovými pódii, hodiny čekání a věčné dilema: poslat fotky do redakce hluboko v noci, nebo jít na chvíli spát, než zazvoní budík do civilního zaměstnání?

Koncertní fotka je jako sportovní výkon. Člověk jde do pitu, tedy pokud tam nějaký vůbec je (to je ta brázda mezi pódiem a první řadou diváků), s jasnou taktikou, promýšlí úhly a kompozici, ale realita ho často vyškolí. Stačí stát o metr jinde, zrovna když frontman vystřihne svou životní pózu, a je po záběru. Někdy je to boj s technikou, jindy s umělcem. Třeba taková Alissa White-Gluz se během oněch vyhrazených prvních tří skladeb rozhodla absolutně nespolupracovat a držet se co nejdále od objektivů. A fotit Lindemanna přes celou O2 arenu? To je disciplína pro silné nátury, která má k tvůrčí radosti občas hodně daleko.

Přesto, když se dnes dívám na svých devadesát čtyři galerií, které jsem v roce 2025 publikoval (a to zdaleka nebyly všechny), cítím vděčnost. Od obřích svátků jako Metalfest Open Air, Basinfirefest, Brutal Assault až po rituální Prague Death Mass - byla to možnost být svým idolům tak blízko, jak to jen jde.

---

Koncertní vrcholy: Od hororu po čistou energii

Pokud bych měl vybírat to koncertně a hudebně nejlepší, co mi loni prošlo hledáčkem, na vrcholu stojí Helloween, v těsném závěsu za nimi Iron Maiden a nekompromisní Behemoth. Absolutním vizuálním i hudebním zážitkem byl King Diamond na Metalfestu - jeho koncepční hororová show mě prostě uhranula.

Z menších klubových akcí mě nadchli The Flower Kings a Neal Morse s The Resonance. A velké překvapení? Jednoznačně W.A.S.P. Blackie Lawless do toho loni šlápl s nečekanou vervou. Zapomeňte na znuděné postávání nebo schovávání se před objektivy - byl to ten starý dobrý Blackie plný energie.

Na festivalech mě kromě Kinga Diamonda dostali Gojira, Opeth a atmosférická pocta Bathory v podání Blood Fire Death. Za zmínku stojí i temná a charismatická Frayle nebo portugalská Gaerea. Sledovat jejich vzestup od předskakování ve Futuru až po jeden z vrcholů Brutal Assaultu je přesně ten důvod, proč tuhle práci rád dělám.

---

Poslední sbohem v Birminghamu

V rovině emocí ale rok 2025 patřil jediné události. 5. července se v Birminghamu ve Villa Parku konal charitativní koncert "Back to the Beginning". Ozzy Osbourne si zde splnil svůj poslední velký sen: zahrát si ještě jednou s Black Sabbath v původní sestavě. Byl to parádní koncert se všemi hvězdnými poctami. O to víc nejen mě zasáhlo, když Ozzy 22. července 2025, jen pár týdnů po tomto triumfu, odešel do rockového nebe. Lepší rozloučení si ale Kníže temnot nemohl přát.

---

Mé soukromé best of 2025

Zahraniční alba:

1. Behemoth - The Shit Ov God (Rouhačská dokonalost)
2. Steven Wilson - The Overview (Progresivní vrchol roku)
3. Helloween - Giants & Monsters (Dýně v nejlepší formě)
4. Alice Cooper - The Revenge of Alice Cooper (Návrat krále šoku)
5. Depeche Mode - Memento Mori: Mexico City (Živák, co má duši)
6. Ghost - Skeletá (Kapela, co nepřestává růst)
7. David Gilmour - The Luck and Strange Concerts (Kytarová poezie)

Domácí scéna:

1. Pan Lynx - Odvrácená strana lesa (Michal Skořepa je prostě z jiné planety)
2. Precedens - Odstíny černé (Návrat k temným kořenům, který vyšel)
3. Michal Prokop - Ostraka (Poctivé řemeslo legendy)
4. Cult of Fire - The One, Who is Made of Smoke (Český black metal světové úrovně)
5. Master's Hammer - Maldorör Disco (Franta Štorm stále provokuje)

I když se za rokem 2025 zatáhla opona, v uších mi bude znít ještě dlouho. Hudba je totiž jediný stroj času, který skutečně funguje - dokáže nás vrátit do vzpomínek i nakopnout do budoucna. Teď už ale s nadějí vyhlížím rok s šestkou na konci. Podle prvních vlaštovek to vypadá, že nás čeká další silná sezóna plná decibelů a skvělých výkonů. Já u toho s foťákem rozhodně chybět nebudu, ať už mě z toho tahání techniky budou bolet záda a nohy sebevíc. Takže díky za přízeň, držte se a brzy na viděnou někde v kotli pod pódiem!

---

Na úplný závěr ještě pár fotek z loňska, které se mi - alespoň podle mě! - opravdu povedly: