V čem tkví "Kouzlo samoty"?

Samotu bychom mohli rozdělit na dva typy - tu nečekanou, která nás může bolet, a pak tu chtěnou, kterou si vyhledáváme jako odpočinek, kdy se osvobodíme od každodenností a máme čas sami na sebe. Najednou jasněji vidíme, co je důležité a co ne. V tom shonu to normálně neumíme rozpoznat. Pro mě to znamená osvobození od zbytečností.

Mám to chápat jako prohlubování myšlenky "Sám se sebou"?

V podstatě to evokuje podobnou myšlenku jako předminulá studiovka. Na "Sám se sebou" jsem se dostal do situace, kdy věci začnu teprve řešit. Musím si je srovnat a musím je vyřešit. Právě "Kouzlo samoty" je po osmi letech jiné. Pokud člověk prochází poznávacími nepříjemnostmi, pak se časem dostane do chtěné samoty, kde je to všechno v pořádku, a ještě víc si vytřídí zbytečnosti.

A jak to celé vzniklo?

Táta zemřel, zůstalo po něm auto, se kterým jezdil pro brikety, aby si mohl topit. Řekl jsem si, že s tím autem pojedu za polární kruh - a to jsem fakt udělal.

Cesta byla se starým autem tak dlouhá, že už jsem ho chtěl i prodat a zpět letět. Ale vyspal jsem se a krize mě přešla... Pak došla nafta a řešil jsem svízelnou situaci, kdy jsem kvůli tomu musel jet přes hranice, kde mě kontrolovali. V úložném prostoru viděli spacák, proto se ptali, zda někoho nepašuju.

A pak ta cesta ze švédského Abiska do norského Narvika… to byla fenomenální příroda, vzal jsem mobil a točil. Najednou mi došlo, že když jsem bez potenciální ochrany institucí a jedu tou samotou, je to úžasný pocit. Měl jsem s sebou melodii pro stejnojmennou titulní písničku s tím, že dopíšu text. Přijel jsem domů a za večer ho napsal. Přesně jsem tam dostal to, co jsem chtěl prožít během devíti dnů. Navíc jsem se schválně nechal zarůst jako poustevník. Byl to tak intenzivní okamžik z celého pětiletého období před vznikem desky, že se promítl do jejího názvu.

Vnímal jste to jako určité poselství ve vztahu k tátovi, jet tím jeho autem?

Táta žil sám a miloval cestování, jezdil s partou po světě. Navíc byl celoživotní nádražák. Trochu jsem tam viděl odkaz, že cestování a čas strávený o samotě mohou být někdy zajímavé. Zjistíte ty hranice, kdy už nemůžete. To se mi stalo cestou tam.

Máte před sebou tři tisíce kilometrů a stojíte už sto dvacet kilometrů za Prahou. Stojíte tam hodiny a nejde s tím nic udělat. Strašně povznášející pocit, když to necháte vyšumět a ono to dojde.

Máte vůbec rád vystupování před lidmi, nebo vám to dělá čím dál větší problém?

Samota slouží mně. Koncert je největší odměna pro muzikanta. Není nic hezčího, než když vidím, jak se s mou hudbou lidi ztotožňují a cloumají jimi emoce.

Od předešlé řadovky se sestava vaší doprovodné kapely rozrostla o jednoho člena.

Kytarista Honza Horáček hrál dvacet let u Mekyho Žbirky, poté jsme ho vzali k sobě. Využili jsme toho, že je vybavený studiem, kde se dá točit.

"Kouzlo samoty" nese ve vaší diskografii číslo třináct. Jste pověrčivý?

To ne, ale když se to sečte, zjistíte, že jsem složil 180 písniček. To už pak hrozné číslo je. (smích)

V čem vidíte největší posun od předchozí nahrávky?

Je zase pravdivá. Nějak jsem se vyvinul, děti jsou už větší, mám víc času na sebe. Ve věku přes padesát vidím svět jiným pohledem.

Z poslechu jsem usoudila, že písně pojednávají i o krizi ve vztahu. V každé z nich se tato linka objevuje.

Jasně. Když máte životní slabinu, je hrozně osvobozující o tom vypovědět. Zkoušíte potkat někoho nového v rámci vztahů a děláte si z toho legraci - třeba jak někoho vidíte na plakátě a říkáte si, jaký by to s ním bylo. Takto přesně vznikla písnička "Na moment", kterou jsem dal na album jako první. Najednou se to stane, sedíte na kafi a tak to skončí.

A pak z toho vzejde "Sebestředná"?

Ne, v té jde o jiný příběh. "Sebestředná" je hudební experiment, který původně míchal David Žbirka... Ta holka, co tam hraje, hraje vlastně sebe samotnou. Sebestřední jsou oba. To nemusí člověku dojít na první poslech.

A co "Neplavec"? Měl jste krizi, topil se v problémech, a potřeboval zachránit?

Někdy člověk zahlédne někoho a začne si představovat, jaké by to zase bylo, ale pak zjistí, že to tak není. Podařilo se mi do klipu sehnat Ivanku Uhlířovou, která mi herecky připomíná Jiřinu Jiráskovou zamlada. Ona mě vytáhne z vody a já se pak usměju, asi to není tak moc vidět - v tom okamžiku mi dojde, že jsem takový vůl. Popisuji tam chybu, kterou my, muži, často uděláme - že se bezhlavě zakoukáme. Záchrana přišla sama.

Nejvtipnější je, že jsme v Německu měli na natáčení tři dny včetně ubytování a chyběl nám poslední záběr, všichni se někam rozutekli… jeli jsme kousek za Budyšín, kde jsou zaplavené povrchové doly, zasypané pískem, ale z druhé strany stojí komín tepelné elektrárny, naštěstí není vidět. Do toho jsme pustili zvuk racků.

Zato písnička "Nahoru" mi přijde taková rozchodová, o tom, že se naše cesty rozcházejí…

Pro video jsem si vybral Berlín. Jak vypadal před osmdesáti lety? Nebylo tam nic, pak tam vyrostla Berlínská zeď, hranice se protrhla a město žije. Použité obrázky jsou moje fotky. Měli jsme tam jet točit, ale protože tehdy řádil covid, vytvořili jsme video jen z mých fotek.

Rád spojujete natáčení klipů s výlety? Vždy víte, kam pojedete?

Jo, to začalo už v "Namaluj svítání". Zjistil jsem, že v Belgii ve městě Odense stojí panelák na pláži. A jak ta písnička dopadla... Někdy se nechám unést intuicí, že místo, kde se točí, je hodně důležité.

Byl to i případ "N.Y.C."?

Předtím jsme tam hráli s kapelou. Na Silvestra jsem tam vyrazil znovu, viděl jsem změnu atmosféry města - jak je demokratické, lidi byli zoufalí z toho, jak to dopadlo ve volbách.

Zpíváte tam: "Nebudu dělat trampoty." Jde o slovní hříčku a narážku na Trumpa?

Samozřejmě. Stylizoval jsem se do mimozemšťana z Evropy. Evokovalo mi to Davida Bowieho - turista, návštěvník, kterého se ta jejich situace zas tak přímo netýká.

Co děláte, abyste nesplynul s davem, jak v písni zpíváte?

Individualismus je můj celoživotní názor, ale ne za každou cenu. Jestli vidím, jak se dav řítí někam, chvíli přemýšlím, zda to není blbost, a chci lidem ukázat, že se dá jít teoreticky i jinudy. Připodobním to.

Za důležitý považujete konec desky - objevuje se tam cover hitu "Voda živá", který jste před více než dvaceti lety napsal pro Anetu Langerovou. Proč až teď, po tolika letech? Prý jste původně chtěli písničku nahrát jako duet, ale nakonec z toho sešlo. Proč?

Tenkrát, jak byly tornáda na jižní Moravě, kumštýři, co mohli, měli zahrát jednu písničku. Já jim poslal "Vodu živou", hrál jsem ji s akustikou. Kluci v kapele mi říkali, proč ji nehraju. Já na to, že Aneta jí dala život, proslavila ji obrovským způsobem, tak proč bych jí tu písničku měl brát... Začali jsme si z písně dělat legraci a začali ji hrát jinak.

Na festivalu Mezi ploty šla po nás Aneta, ptala se, zda jsme ji hráli. My na to, že ne, že je volná. Ona odpověděla, že je to škoda, že by ji ráda slyšela... Takže to není nepřátelské gesto. Dvacet let ji měla Aneta, pro ni jsem ji napsal. Tuto verzi jsme točili živě a já ji pak dozpíval ve studiu.

Ivan Mládek hostuje v "Mikádu". Původně se song měl jmenovat "Mašinfíra". Jak se vám ho podařilo zlákat ke spolupráci?

Největší pocta. Když jsem slavil padesátiny, chodili mi gratulovat lidi, někdo osobně, někdo skrz velkoplošnou obrazovku. Pak se tam objevil Ivan Mládek, a tak mě napadlo se ho zeptat, zda by pro mě něco nezahrál - a nezklamal.

Jaký vztah máte k jeho písním? Vy sám jste nechtěl dělat humornou tvorbu?

Líbilo se mi, jak si Svěrák-Smoljak a všichni Cimrmani dělali sofistikovanou legraci z komunismu. Podobně na tom byl Ivan Mládek s Banjo bandem - "že se blíží jez, jez, jez"... A "Jožin z Bažin"? Toho milují i Poláci. Ivan je úžasná persona. Občas se potkáme na pumpě, když se vracíme z koncertů.

Utekl jste mi z otázky - vy jste nechtěl dělat humornou tvorbu?

Je to těžké. Mám kamarády, co dělají stand-upy. Znám se dobře s Petrem Vydrou. Měsíc se učí text. Jednou jsem ho ukecal, šel jsem tam hrát a dělal jsem, že to nejsem já, šišlal jsem… půlka lidí si říkala, co to je za debila, ta druhá, že tam něco nehraje. Ale udržet pozornost a humor je těžké - jako psát pro děti.

Zlepšuje podle vás banjo náladu?

Je jedno, jakou člověk tvoří hudbu, záleží, co jí sděluje. Banjo je krásný nástroj. Nikdy jsem netušil, že budu mít dechy ani banjo v písni. Moje dcera chodí na dětskou konzervatoř, navštívil jsem její představení a byl tam klučina, co foukal do největšího sága. Chtěl jsem ho pro "N.Y.C.", aby to evokovalo dobu Chicaga třicátých let. A vzal to.

Jaký vztah máte k vlakům? (Mikádo je také označení lokomotivy - poznámka autorky)

Je to naše rodina, i děda byl u vlaků. Přijali mě i na vysokou školu dopravy a spojů v Žilině, ale odmítl jsem, musel bych chodit na vojenskou fakultu. Dopravu máme tedy v rodině a vlaky jsou úžasná věc.

Právě Mikádo je ještě funkční mašinka, ale nemohli jsme ji dostat ven, bylo by to hrozně drahé, proto jsme to udělali formou ilustrace. Mám rád trasu, co vede ze Žitavy u Liberce na Ojbí, kde jezdí parní úzkorozchodná mašinka, občas tam hraje kapela. Vystupuje tam Martin Hybler, který mi diriguje, když hrajeme s velkými symfonickými orchestry.

Hrál jste někdy ve vlaku nebo na nádraží?

Mám v plánu, že budu dělat toho kluka, co hraje v podchodu. Podařilo se mi podobného pána natočit do "Hodin", bezzubý dědek hrál na hlavní ulici Gibraltaru. Vyjadřujete svoji životní situaci úsměvem. To jsou takové detaily, co začínají vylézat až po druhém třetím zhlédnutí klipu.

"Pokušení" vám ve stejnojmenné písni dělá Sára Milfajtová. Proč právě ona?

Ona nebyla inspirací, ačkoliv když jsem ji viděl v pořadu "Máme rádi Česko", kde jsem se ocitl... Mám rád Vojtku Kotka, oceňuji jeho humor a to, co udělal s mým klipem "Sněhulák", který režíroval, bylo neskutečné... V písni se snažím popsat stav, kdy vás někdo přitahuje a zároveň víte, že to je úplná blbost. Neměl z toho vzniknout duet, její zpěv měl být jen takový vánek. Nakonec dostal trochu větší prostor, než bylo zamýšleno.

Při svých cestách jsem v Sobotce navštívil kostel, stihl jsem konec mše a kázání o pokušení. Sedli jsme si s tamním farářem na dvě hodiny a nastiňoval jsem mu, co teď dělám. Bylo zajímavé to slyšet z pozice skromného katolického kněze. Pokušení prostě existuje, jen záleží, jak se k němu postavíme a zda mu podlehneme. A tuhle velkou myšlenku dostaň do tří minut.

A o tom pojednává celá deska.

Ano, o životě, o tom, co prožíváme. Pokud nejsme stádo, co nemá emoce.

Na konci songu "Kouzlo samoty" zpíváte, že je lepší žití ve dvou. Mám to chápat jako návrat domů?

Ano. Objevuje se tam určitá abstrakce. Obě strany lidstva - žena i muž - jsou spokojeny, když je ta druhá v pořádku. Nastávají situace, kdy se chodí do pouště vyčistit. Já toho využil, jel jsem se očistit za polární kruh. Potenciálnímu člověku, který na mě čeká, říkám: Neboj se, já se vrátím, ale budu očištěnější.

Tak velké věci tam nemůžu hodit najednou, ale pomalu je dávkuji na celém albu. A v tom se liší oproti těm předešlým, protože jsem se posunul.

Hledal jste se?

Pořád, to je nekonečný příběh. Objevujete věci, které jste neměla potřebu dřív objevovat.

Máte nějaký cestovatelský sen?

Jeden čerstvý - viděl jsem dokument o Austrálii a nadchla mě příroda na nejjižnější straně Victorie směrem na Tasmánii, jak je to tam duševně čisťoučké, zatím ale necítím potřebu tam jet.

A co hudební/koncertní přání?

Přál bych si, abych neztratil smysluplnost v tom, co dělám. Aby to bylo prospěšné i pro druhé, pro ty, co poslouchají, vnímají a určitým způsobem se s tím ztotožňují, nebo ne. Hudba je komunikace, takže bych byl rád, kdyby bylo co říct a lidi se k tomu uměli vyjádřit a nebyli jako stroje.