Pojďme to vzít ze široka: Na jaké hudbě jste vyrostl?

Samozřejmě na socialistickém popu, jinak to nešlo. Když mně byly čtyři roky, údajně jsem byl v dovolenkovém kempu v Bulharsku u vytržení z místní kapely. Nemohl jsem se dočkat, až každý večer začne. Pak se mi hudba stala téměř vším. Veškeré peníze jsem investoval do kazet, plakátů, elpíček, které ale byly v našem regionu vzácností. Pamatuji si doby nákupů desek z kufrů aut v Budapešti, první zahraniční koncerty.

Vždy jsem se ale zajímal i o texty. Mám moc v oblibě písničkáře, folkaře. Já taky nejsem nic víc než písničkář. Právě zájem o texty mi pak později odepsal ze srdce jinak vynikající rockové kapely, když jsem si přeložil ty jejich literární skvosty. Jako federální dítě jsem rovnoměrně čerpal ze slovenské i české kultury, což se mi teď hodí. Uměl jsem si vybrat něco zajímavého i z pokleslých žánrů a odfiltrovat ten zbytek.

Kdy jste začal psát muziku? Pamatujete si na svoje první autorské pokusy, nebo byste je raději zapomněl?

Ale ne, nebyly to průšvihy, i když v té době šlo hlavně o co nejvěrnější napodobování. Ale jelikož jsem měl toho hodně naposloucháno, cítil jsem, co funguje a co ne. Ruku v ruce s tím ale šly i snahy umět se též vyjádřit prostřednictvím hudebního nástroje. Taky jsem hrozně moc četl, což se sice nejeví jako něco nutně spojeného s hudbou, ale v konečném důsledku je to jen jeden veliký kulturní oceán, ze kterého se pak těží.

Co projektu Story předcházelo? Kdy se zrodila první myšlenka na jeho vznik?

Po vcelku úspěšné a veselé muzikantské kariéře do svých pětadvaceti let jsem pak měl ohromně dlouhou pauzu, kdy jsem to celé jaksi odkládal, až ve mně jednoho dne bliklo, že i kdybych začal hned teď, už se vlastně skoro nic nestihne. Vznik Story v této podobě ale byl akt zoufalství - z toho, že jsem prostě nebyl schopen realizovat svou vizi tvorby v prostředí takzvané kapelové demokracie.

Proběhlo několik pokusů s několika muzikanty, vždycky to stálo hromadu energie a času, aby se to pak rozpadlo na hloupostech. Řekl jsem si, že tomu dám ještě jeden pokus a udělám si to po svém. Kdybychom s Peterem Lipou v roce 2017 nenahráli píseň "Bojím sa nočných zvonení", která se dosti chytla, nic dalšího by se neudálo. Nebyl žádný plán B. Takže Story není žádný cílený koncept, ale forma z nouze, kterou takhle uspořádal sám život.

Už na prvním albu Story "Potlesk v stoji" jste se obklopil plejádou výrazných tváří československé hudby. Bylo obtížné jména jako Peter Lipa nebo Pavol Hammel přesvědčit ke spolupráci?

Nebylo to ve stejnou dobu - když jsem oslovil Hammela, už jsem se měl přece jenom alespoň čím prokázat. Teď už bych si asi na to celé netroufl. Je to šílená situace - cítíte, že máte něco, co by za jistých okolností mohlo být zajímavé, ale víte to jen vy a nikoho to moc nezajímá. A taky jsem si uvědomoval, že si to o sobě mohou myslet - a taky i myslí - všichni.

Věděl jsem, že takhle zavedení umělci si někdy vybírají i z třeba dvou stovek textů... Ale v konečném důsledku nikdy nerozhodovalo nic jiného než písně jako takové. Samozřejmě, klade to na vás nesmírné nároky, protože se nechcete blamovat a otravovat lidi s pitomostmi. A těm slavným slouží ke cti, že měli - a většinou i nadále mají - snahu hledat, vyjet ze zajetých kolejí.

V čem myslíte, že vězí to kouzlo, že se vám daří takové osobnosti získat? Nejen na pozice zpěváků, ale i hostujících muzikantů.

Jak jsem řekl, písně a texty, nic víc a nic míň. U Story si často lidé všímají té a té osobnosti, ale ty tam nefigurují z nějakých marketingových důvodů. U Story je něco jako marketing naprosto iluzorní věc. Já jen vždycky hledal (a i nadále hledám) vhodné interprety na to, aby ty písně co nejlépe promluvily k lidem. Nejlepší věci se dají dělat jen s nejlepšími. I režisér hledá ty nejlepší herce a nikdo se nad tím nepozastaví. Ale musí za tím být vize.

Pokud dobře počítám, nejvíce písní má na obou albech Milan Kňažko, spolu s ním také koncertujete - čím jste si tak dobře sedli? Přesto se váš hudební příběh vyvíjí - od temných synťáků až k lynchovskému zvuku nových písní.

S Milanem hrajeme zdaleka nejvíc koncertů živě, takže jeho repertoáru jsem se věnoval samostatně. Ale to se vám jeví i proto, že Milan nemá vlastní alba nebo nějakou jinou hudební aktivitu. Třeba pro Pavola Hammela jsem napsal text už na jeho předchozí desku "Srdce bez anjela" a teď dva na nové album "Kam a za čím". A taky s jinými skladateli a interprety jsou ty bilance podobné, když započteme jejich vlastní tituly. Ale s Milanem je ještě nějaká elektronická cohenovina zcela jistě v plánu.

Pro spoustu českých posluchačů jste se možná až letos uvedl skvělým textem "Vyrovnání" z letošního alba "Ostraka". Michal Prokop je známý tím, že si texty pečlivě vybírá a na té desce se opřel spíše o staré známé. Jak se vám podařilo ho zaujmout?

S Michalem jsme se osobně vůbec neznali. Moje jméno tehdy zcela jistě viděl poprvé. Takže ono to mnohdy balancuje na ostří žiletky. Jaká je šance, že zavedený umělec odepíše někomu neznámému? Chce to i jisté hledačství na jeho straně. Třeba si té zprávy ani nemusel všimnout... Ale jak ukazuje život, někdy se to povede a něco vznikne. Samozřejmě, uvědomuji si tu úžasnou tradici jeho textařů - počínaje panem Kainarem a konče panem Suchým. Jsem za to rád.

Na novou studiovku Story jste ho ke spolupráci přesvědčil také, a to na písni "Příliš dlouho jsem byl takhle", která je snad ještě lepší. Bylo snadné ho získat v tomto případě?

Nic v těchto věcech není úplně snadné a musí se najednou sejít více věcí. Seznámili jsme se prostřednictvím "Vyrovnání" a měli jsme pak k sobě už větší důvěru. A bylo to už po - stoprocentně zaslouženém - boomu okolo skvělé "Ostraky", takže Michal měl čas i chuť. Tahle nová skladba, jak jsem si ji představoval s Michalovým vokálem, nemohla dopadnout špatně. Ale samozřejmě, musel říct: "Jdu do toho."

Poprvé jste letos sáhl mimo česko-slovenský rybník a hned začátek nahrávky patří britské zpěvačce Evě Carboni a ještě k tomu i jejímu producentovi Andymu Littlewoodovi. To přece nemohlo být jednoduché.

S Evou Carboni je to taky bizarní a současně velice jednoduchá story. Vysnil jsem si ji jako ideální interpretku na YouTube, kde jsem ji často poslouchal jako tisíce dalších posluchačů. Říkal jsem si, proč tady nikdo takový není... Pak jsem sebral odvahu a přes jejího producenta jsem jí nabídl jednu písničku v angličtině. Tu jsme mimochodem dělali v opravdové bluesové Mekce jménem Prievidza. (úsměv) Nejprve mi slušně odepsali, že jsou plní a nic nepotřebují, pak ale přišel mail, že ji vezmou. I tak jsem byl poměrně napjatý až do doby, kdy mi dorazilo album z Londýna.

Jako méně nápadná působí spolupráce s Ondřejem Soukupem - na albu je jedna skladba s jeho smyčcovým aranžmá. Pracujete na něčem společně i dál?

O tom by spíš měl víc povyprávět Ondřej, ale v následujícím roce by mělo spatřit světlo světa několik opravdu těžko zařaditelných písní - Ondřej je dokonce nazývá "písně, které nikdo nechce". Musím říct, že ačkoli jsem v nich v roli textaře, tedy zainteresován, stále jsem jako posluchač nadšený, kde jsme se ocitli. Skladba "Všichni jsme herci" na novém albu Story "Takzvaná duša" představuje takovou první vlaštovku.

Máte už při psaní jasnou představu, kdo by text mohl zpívat, píšete takříkajíc na tělo?

V devadesáti procentech ne. Text bývá první, ale často už i s nějakým hudebním nebo rytmickým motivem. Až pak uvažuji nad interpretem. Ono stylově nebo i k výšce hlasu se dají najít alternace, i když jich taky není moc. Ale možná u dvou tří věcí se mi už v průběhu psaní jevil ideální interpret. Něco tak vzniklo pro Milana Kňažka a taky ta nová věc s Michalem Prokopem.

Prvním českým muzikantem, se kterým jste spolupracoval, byl ale Martin Chodúr. Čím vás jako zpěvák zaujal a jak se na vaše oslovení tvářil?

Jako i dnes, také tehdy jsem hledal dobré hlasy a umění výrazu. V tu chvíli ani tak moc neposlouchám jejich vlastní repertoár, jako spíš možnosti, které se mi s tím hlasem nabízejí. Nevím, jak se tvářil, protože úvodní komunikace se uskutečnila mailem. Ale z pozdějších setkání usuzuji, že v tom uviděl smysl - jako vlastně všichni kolem Story.

Do jaké míry pak vybraní umělci do textů zasahují?

Nezasahují. Možná zcela výjimečně, alternativní slůvko nebo tak.

Nové album projektu Story už vyšlo, je to úleva?

Moc veliká úleva ne. Můj přítel, výjimečný umělec Andrej Šeban, na to má teorii. Zrod alba považuje za porod jako každý jiný. A po každém porodu nastupuje poporodní deprese. Takže já se teď trochu nacházím uprostřed něčeho takového. Přece jen, té kůže, se kterou jdu na trh, je teď hodně.

Jaké máte další plány?

Příští rok bych chtěl věnovat příležitostným živým hraním se Story a písničkám, které jsme udělali s Ondřejem Soukupem. Taky asi natočíme jeden nebo dva klipy k albu "Takzvaná duša". Ale jak řekl jeden slavný boxer, plán má každý, dokud nedostane první ránu do zubů.

Neuvažujete například o koncertu, kde by se všichni dosavadní hosté potkali na jednom pódiu?

Chtěl bych to udělat nejpozději k desátému výročí Story, což připadá na rok 2027. Možná jeden koncert v Bratislavě a jeden v Praze. Všem se zatím tahle myšlenka líbí. Jen nevím, jak by to v současnosti dopadlo komerčně - jestli bychom nehráli takzvanou přesilovku. (úsměv) No, to snad ne, ale stejně se radši držím při zemi.

Máte rád příběhy? A co podle vás dělá dobrý příběh?

Myslím si, že pravdivost. Pravdivost ve vztahu k tématu, zpracování nebo žánru, který si zvolíte. Prostě nesmíte inteligentní lidi podvádět. Můžou to být i naprosto nereálné šílenosti, ale v rámci daného záměru pravdivé. Jen tehdy mají šanci chytit lidi za srdce. Dokonce to nemusí být příběh jako takový, narativní. Věra Chytilová tvrdila, že příběh dokáže podat každý blbec. Může to být jen opis, fragment, esence něčeho... ale fér.