Mám pocit, že aktuální deska Kláry Vytiskové nedostala tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. A přitom nám svoji jazykovou proměnu začala po jednotlivých skladbách servírovat už od loňského jara.

Čtyřicetiletá zpěvačka má ojedinělý, nakřáplý hlas a upřímně jsem se bála, jak se češtiny chopí. Těchto pochybností mě ale zbavil hned první singl. Výsledek její proměny v podobě celé desky naštěstí nepůsobí jako bláznivá směs spojená s przněním rodného jazyka, ať už používáním anglicismů nebo důrazem na jinou slabiku, jak teď bohužel letí. Kláře čeština sluší a kupodivu z ní v jejím používání cítím jistotu.

Její nová hudební i textová cesta se ubrala správným směrem. Obsah působí uvěřitelně, Klára se víc otevírá a na všechno se dívá s určitou dávkou nadhledu. Celkový zvuk má příjemný, místy až gospelový nádech, o který se stará její zvláštně zbarvený, až mazlivý hlas. Příjemně funguje i lehce zaprášený vibe a závan sedmdesátek a osmdesátek, což je patrné i z vizuální stránky, včetně obalu.

Líbí se mi koncept, kterým album rozdělila na dvě poloviny - na cestu vnitřní k sobě samé a vnější k okolí. Desítku songů otevírá song "Cesty", pokračuje se přes kytarovou "Vegu", smutných "3000 dní" až k roztančené "Chci tě vzít do reality" a křehké "Řece". Upřímně mě moc nebaví mluvené slovo ve formě dvou interlud, ale chápu, že potřebovala nějaké pojítko.

Na desce nezpívá jen sama, ve druhé, extrovertnější části si ke spolupráci přizvala trojici spřízněných duší: Štěpána Urbana, Janu Kirschner a 7krát3. S výběrem hostů se trefila, hlasově i pocitově s nimi souzní.

Každý song navíc doprovází klip, které se vzájemně proplétají, ať už slovně, nebo nějakým vizuálním detailem. Sjednocuje je nejen parta lidí, se kterou všechno vznikalo, ale i místo - většinou se vše točí kolem jejího bydliště v Úněticích.

Výsledek se prostě povedl po všech stránkách - deska působí jako hudební pohlazení a svět s ní plyne o chlup pomaleji.