Během dvouhodinového koncertu Thom Artway připomněl, že letos v květnu uplynulo deset let od vydání jeho průlomového hitu "I Have No Inspiration". Díky němu tehdy jeho kariéra rychle vystřelila nahoru a po zisku dvou Andělů za debutové album "Hedgehog" si užíval také pozornosti médií.

Za vyzdvihnutí ale stojí hlavně to, jak skvěle ustál období, kdy tento prvotní zájem o novou tvář opadl a zpěvák si potřeboval přízeň publika udržel. Jistě si i on, jako drtivá většina interpretů, prošel fází, kdy stál na rozcestí a zvažoval, kudy se dál vydat. Dnes, po čtyřech vydaných albech, lze dát ruku do ohně za to, že Artway patří k těm muzikantům s ryzím přístupem, kteří hudbu dělají tak, jak ji skutečně cítí a prožívají.

Křest vydařené nahrávky "Občas to tak mám" v Malostranské besedě to dokládal. Dvaatřicetiletý písničkář v minulosti vystupoval se svou kapelou, tentokrát ale na turné vyrazil sám, akusticky. Tento koncept koneckonců souzní s intimní náladou aktuální, převážně plouživé studiovky.

V Praze však měl po svém boku ještě svého kamaráda Štěpána Urbana, který mu autorsky vypomáhal už na loňském albu "Trhám mraky". V případě letošního počinu byla spolupráce ještě intenzivnější, protože Artway, Urban a producent Matěj Soukup dávali dohromady společně celý materiál.

Právě skladby z posledních dvou desek tvořily páteř nikoliv setlistu, ale seznamu písniček, jak program rozepsaný na dvou listech papíru nazýval sám hlavní aktér. Tomáš Maček totiž dospěl do bodu, kdy česky zpívané kousky z těchto dvou řadovek v jeho koncertním repertoáru už převažují. Na ty starší, psané v angličtině, také nezapomíná, ale správně vycítil, že jeho hudba v mateřském jazyce s posluchači víc rezonuje, což ostatně potvrdil i v čerstvém rozhovoru kolegyni Hance Bukáčkové.

Začátek v příjemně uvolněné klubové atmosféře obstaraly dva songy z loňského alba - "Nebedálky" a titulní "Trhám mraky", nahraný jako duet s Urbanem. Teprve pak došlo na první ukázku z křtěné novinky: emotivní baladu "Víš na co teď myslím".

Poté už přišla na řadu přece jen trochu svižnější "Nona". V létě jsem v článku k jejímu videoklipu psal, že "i když tento typ skladeb asi Artwayovi nepřinese nové fanoušky, je sympatické, že si jde dál svou vlastní cestou a moc se neohlíží na to, co zrovna letí". Dnes už nejsem tak přesvědčený o tom, že by tato píseň nemohla Thomovi získat další posluchače, protože ač ji složil ve svém typickém stylu, opravdu chytlavým motivem přece jen vyčnívá. Klidně by se tedy mohla stát oním hitem, který po letech naváže na "I Have No Inspiration", pokud se dostane k dostatečnému počtu uší.

Právě jmenovaný zpěvákův zatím nejúspěšnější singl zazněl jako další v pořadí, ale mezitím stihlo duo muzikantů pokřtít desku "Občas to tak mám". Posloužila k tomu pálenka symbolicky nazvaná jako artwayovice, kterou následně umělci poslali kolovat mezi diváky.

K těm šťastnějším se dostalo i několik - prý vynikajících - cukrovinek, které Artway donesl z backstage Caluma Scotta, kterému stihl ten samý večer, krátce před svým vlastním koncertem, předskakovat v O2 universu. A protože vystoupení bylo vedle samotných písniček zasvěceno i jemnému humoru obou introvertních muzikantů, neopomněl dodat, že těchto u nás nedostupných pochoutek má v zákulisí ještě plný batoh.

Na Caluma Scotta přišla řeč ještě jednou, to když Thom pozval na scénu svého managera Dana Salače, velkého fanouška tohoto britského zpěváka, a ten si s oběma hudebníky nesmírně emotivně zazpíval Scottův cover písničky "Dancing On My Own" od Robyn. Nejednalo se o jedinou předělávku, která zazněla - tou další byla "Panenka" od Roberta Křesťana a Poutníků, která se publiku dle množství rozezvučených hlasivek také trefila do noty.

Jinak si ale protagonista úplně vystačil se svým již dostatečně bohatým a pestrým repertoárem - v letitém songu "Blind Mand" pořádně šlápl na plyn a náležitě se rozvášnil, v dojemné "Zavolej" zase civilně, bez velkých slov, vzkazoval svému synovi Damiánovi, že tady pro něj vždycky bude.

Tajným trumfem nového alba by se mohla stát rovněž zařazená a dost nakažlivá skladba "Břeh" s nadějeplným sloganem "co má přijít, přijde", naopak na nejsmutnější položku "Už se mi zase dobře vstává" s dramatičtější výstavbou překvapivě nedošlo. A protože seznam písniček nepracoval s nutností nechat největší hity na konec, po rozloučení s melancholickou, ale velmi pulzující výpovědí "Na vlnách" přihodili oba aktéři ještě méně známý duet "Bílé šaty" z Urbanova EP "Les Fleurs", kterým před několika lety svou společnou tvůrčí cestu zahájili.

Thom Artway a Štěpán Urban odehráli moc povedený koncert, který v podzimním sychravém počasí zahřál na duši. Šlo o vystoupení pro publikum, které skutečně poslouchá, ani během těch nejpomalejších písniček neklábosí a viditelně souzní s tím, co se jim umělec snaží svou tvorbou sdělit.

Dobrou zprávou pro tyto posluchače je ta, že pružnější tempo vydávání novinek by písničkáři mohlo vydržet. Vznikají totiž další skladby, z nichž hotové má prý Artway už tři a k tomu "milion nápadů v diktafonu".