Než se dostaneme k vaší nové desce "(Ne)budu sedět v koutě", odrazím se od názvu té minulé - "Svět je málo růžový" z roku 2022. Zrůžověl váš svět za uplynulé tři roky?

Řekla bych, že je růžovější. Snažím se hledat ve světě nebo v tom, co se děje přímo mně, hlavně ty dobré věci. A vždycky je nakonec najdu. Pravda, někdy mě něco srazí, ale celkově mám teď růžovější svět. Nebo se ho tak aspoň snažím vidět.

Zeptal jsem se záměrně, protože ze zmíněného alba se zrodilo několik zásadních hitů v čele s duetem "Náš příběh" s Markem Lamborou, třikrát jste vyprodala Lucernu a teď už téměř i lednové O2 universum, letos jste se navíc vdala... Navenek to vypadá, že vás potkaly samé hezké věci.

Stalo se toho celkově hodně. Dlouho má člověk pocit, že se nic neděje, ale když se pak ohlédne zpět, teprve to všechno vidí. Zmínil jste desku "Svět je málo růžový" a u ní jsem si taky až zpětně uvědomila, že v mé kariéře znamenala opravdu zásadní průlom. Pak už se všechno hezky nabalovalo. Zažila jsem krásné věci a snad se budou dít i nadále.

Tisková zpráva o vaší novince "(Ne)budu sedět v koutě" prozrazuje, že hlavní myšlenkou alba je "prolnutí dvou světů - touhy být vidět, mít respekt a nahlas říct své a zároveň potřeby zpomalit, být chvíli sám se sebou a zůstat v tichu". Logicky se nabízí otázka: jak se vám daří tuto rovnováhu najít?

Pořád se to učím. Název mě dokonale vystihuje. Jednou jsem extrémně přemotivovaná, tři měsíce jedu šílené bomby a přemýšlím nad tím, zda vůbec půjdu spát, protože toužím po tom být slyšet a respektovaná. Ale pak se zaklapnou dveře a já nepotřebuji nic víc než jen klid, zkrátka aby mě všichni nechali být. Proto "(Ne)budu sedět v koutě".

Podařilo se vám na desku dostat všechna témata, o kterých jste chtěla v textech mluvit?

Ano, myslím, že jsme na nic nezapomněli. Podařilo se nám zaznamenat vše, co jsem při přípravě řešila a chtěla otevřít. Někdy se mi líbil hudební námět a téma, které jsem v sobě měla skryté někde hluboko uvnitř, pak samo vystoupilo na povrch a řeklo si o zpracování. Třeba v případě písničky "Kdyby zítra skončil svět". Chtěla jsem nějak vyjádřit to, že se rodíme s jistotou, že jednoho dne zemřeme - a podle toho je dobré žít. Producent Rony Janeček zkrátka začal hrát hudební motiv a Honza Vávra do toho spontánně psal slova, jak ho napadala.

"Kdyby zítra skončil svět, chtěla bych naposled tě obejmout, a kdyby skončil za pár let, raději obejmu tě hned," zpíváte v ní. Tuším, že u této písně budou spoustě lidí téct slzy...

Honzovi často opakuji, že je to jeho masterpiece. A on sám říká, že někdy člověk může za pět let napsat spoustu songů, ale pak najednou přijde ten jeden, u kterého všem naskakuje husí kůže - jako nám, když jsme ho tvořili.

Vybírali jsme z mnoha písniček, měli jsme jich asi pětatřicet. Teprve během přípravy desky, na které jsme pracovali přes rok, se ve mně otevíraly další náměty. Důležitá je pro mě i skladba "Krok za krokem", ve které zpívám o tom, že některé věci zkrátka neošidíte, musíte si jimi postupně projít. To samé song "Rány", i ten považuji za zásadní.

"Jsme zvyklí na rány, to vydá na romány, co zbývá, co zbývá mi, zahojit je slzami..." V tom se asi hodně lidí najde.

A víte co je vtipné? Že mě k té písni inspiroval film "Rocky". Mám ho moc ráda a jednou jsem se na něj dívala a uvědomila si, že se tam o ranách mluví v mnohem hlubším a širším kontextu, nejen z boxerského úhlu pohledu.

Texty z tohoto alba se mě stále týkají, není to tak, že bych nějaké téma zpracovala a už se tím pro mě navždy uzavřelo, že už bych na to vyzrála. Po nějakém velkém úspěchu většinou zase přijde facka a vrátí mě to nohama na zem. Zpětně jsem pak za tu facku ráda, protože mě zase posune někam dál.

Minulou řadovku jste z naprosté většiny připravovala ve dvojici s Václavem Hoidekrem, tentokrát se nejvíc zapojili Jan Vávra a Rony Janeček. Jak se proces tvorby lišil?

Cítila jsem, že bych se s tímto albem chtěla dostat ještě někam dál, že jsem ještě neukázala a neřekla úplně vše. Šlo to přirozeně - s Honzou Vávrou jsme kdysi, těsně po SuperStar, dělali singl "New Me" a s oběma pak loni "Jíst, spát, meditovat, milovat". Natočili jsme i některá další dema, která zůstala nedokončená, a kluci řekli: "Pojďme to dodělat." Vše se nějak spojilo a nastartovalo celý proces nahrávání desky.

Rozuměli hned vašim představám a vizím, nebo jste do toho musela hodně zasahovat a usměrňovat je?

Od začátku jsem věděla, co chci, a kluci mi zároveň dali takový malý kopanec do zadku v tom smyslu, abych se nebála udělat i něco jiného. Na desce se nachází jedenáct skladeb - prvních devět jsme v tracklistu oddělili od těch zbývajících dvou, které jsme označili jako bonusy. Těch prvních devět reflektuje, co se ode mě asi očekává a co zároveň opravdu jsem já. Ale zároveň chci hudbu stále dělat s radostí a zkoušet něco pro mě nového, což zachycují poslední dva songy, které mají trochu jiný zvuk. Zprodukovali jsme je současněji, ale tematicky to zůstávám pořád já.

Přiznám se, že už mám dost toho, když mi někdo říká, co bych měla dělat a jaká bych měla být podle jeho představ. A Honza mě motivoval, ať se toho nebojím, že jsem to pořád já, jen v trochu jiné podobě. Při natáčení jsme zažili i spoustu legrace, kdy vznikaly například různé funkové vtípky. Klukům jsem většinou říkala: "Je to super, ale to na desku asi dávat nebudeme." (smích) Už i mně by to přišlo jako moc velký odklon od mého směru. Ale proces nahrávání mě celkově hodně bavil.

Předělávaly jste tedy některé písně do jiných verzí?

Ano, třeba zrovna první singl "Hořkosladký valčík". Původně byla písnička úplně jinak zaranžovaná a v jednu chvíli to vypadalo, že ji na album ani nedáme. Pak jsme ji předělali do této verze, ke které mě inspirovala jedna francouzská skladba, a z té jsme byli všichni nadšení. Přijde mi tak jiná a na naše popové poměry neočekávaná, že jsem ji chtěla vydat jako první. Přidali jsme do ní i dechy, takže z toho vzešla taková skoro až bondovka.

Zpívám v ní o pocitu lapení v sítích, který si vytváříme buď my sami, nebo je to naše okolí, které nás svazuje. Vím, že nejde úplně o běžný mainstreamový singl pro rádia, ale cítím, že text ve spojení s hudbou je opravdu silný, a věřím, že by písnička mohla zarezonovat. Snažili jsme se, aby byl text pochopitelný, aby si v něm každý mohl najít tu svou vlastní bolístku.

V klipu, který vyjde v neděli 9. listopadu, tančíte. Tento koncept zafungoval u videa k singlu "Náš příběh", chtěla jste ho tedy zopakovat?

Nechtěla jsem opakovat podobný námět, ale nakonec jsem došla k tomu, že to nejde jinak, že vize, kterou mám, je ta správná. Vždycky jsem toužila vyzkoušet si balet a postavit se na baletních špičkách. Když jsem písničku poslouchala, uvědomila jsem si, že nenajdu lepší způsob, jak vyjádřit bolest v ní přítomnou, než právě baletem, který je křehký, jemný a krásný, ale zároveň tak strašně bolí. Dva měsíce jsem se ve spolupráci s choreografkou učila, jak na těch špičkách stát a jak se na nich udržet. Řekla bych, že se nám podařilo znázornit to, co jsem chtěla.

Bolelo vás to?

Strašně. V hale, kde jsme klip točili, byla navíc zima a nohy mi mrzly. Po třech hodinách tance na dřevě jsem byla vyřízená. Ale stálo to za to.

Na desce jste dala prostor několika žánrům, od klavírních balad se nenásilně přesouváte k pop-rocku, folku, šansonu i country. Zároveň ale celek působí soudržným dojmem. Poučila jste se z přípravy prvotiny "Zmatená", která byla žánrově ještě pestřejší a dočkala se tehdy rozpačitého přijetí?

Deska "Zmatená" byla opravdu zmatená. Zkrátka hledání, vždyť já po SuperStar pomalu ani nevěděla, jak se jmenuji. Chtěla jsem toho na ní hodně vyzkoušet. Vycházela jsem z toho, že v soutěži jsem zpívala covery, a tam ta různorodost nevadila. Jenže při zpěvu v češtině, navíc když už máte vyprofilovaného nějakého fanouška, který od vás možná čeká něco jako Věra Špinarová nebo Marika Gombitová, to najednou moc nefungovalo. Chtěla jsem se proto vyvarovat toho, aby na dalším albu pracovalo více producentů. Toho jsem se držela na tom druhém, ale na tomto nakonec do procesu přece jen přišlo několik dalších lidí, přesto mám pocit, že si to opravdu sedlo. Netříštila se tam ega, všichni jsme šli za jednotným cílem - aby to bylo zkrátka dobré a aby to jako celek dávalo smysl.

Co se týče zpěvu, zdá se, že jste se tentokrát snažila o trochu civilnější výraz než dřív.

Chtěla jsem, aby se posluchač cítil, jako by byl na mém koncertě. Přála jsem si zachytit tam tu intimitu. Vždy se snažím jít po textu a v tomto případě, jak se mě témata opravdu dotýkala, mi to šlo možná ještě o něco snáze a samozřejměji. Nad zpěvem jsem ani moc nepřemýšlela, zkrátka to šlo ze mě.

A texty vám šly lehce?

Překvapivě ano. Honza Vávra je už dost zkušený textař a podařilo se nám na sebe opravdu dobře napojit, možná částečně i díky tomu, že už se známe tak dlouho. Ale hlavně proto, že on stejně jako já patří k těm, kteří mají rádi ty dušičkové texty, zkrátka takové, co jdou ze srdce. Bylo pro mě důležité otevřít i jiná témata než vztahová, třeba právě to z písničky "Kdyby zítra skončil svět".

Na vztahová témata ale také došlo - například v rozchodových baladách "Proč jsem to zrovna já" nebo "Ať se loučíš sám". Ty ale asi úplně nevyprávějí o vašem vztahu, že? Vy jste se naopak letos vdala.

Je to tak. S "Proč jsem to zrovna já" se mi ozvali Daniel Holý a kluci ze skupiny Brixtn s tím, že složili písničku a že mě v ní slyší. Poslechla jsem si ji, líbila se mi a přišlo mi, že by mi do celkového konceptu zapadla. Momentálně jsem šťastná, vdala jsem se, ale toto téma jsem v minulosti prožívala i já a dokážu se do něj vcítit. A co se týče "Ať se loučíš sám", tam si podle mě vše tak dokonale sedlo, melodie i text, že to člověka úplně pohltí.

Nebuďte skromná: nejen melodie a text, ale i vaše interpretace je strhující.

Moc vám děkuji. Je to silná písnička, jsem za ni Vaškovi Hoidekrovi velice vděčná.

Býváte ke starší tvorbě sebekritická?

Asi bych nepoužila slovo sebekritická. Album "Svět je málo růžový" vnímám opravdu jako obrovský průlom, který mi otevřel spoustu nových dveří. A co se týče debutu, i když byl zmatený, některé písničky z něj dodnes hrávám na koncertech - třeba "O nás dvou" nebo "Láskou se splést". Hodně jsem se toho při jeho přípravě naučila a poučila se z něj. Zjistila jsem, jak to nepůjde, že na to musím jít trochu jinak. Tehdy jsem se hodně kárala za to, že si nepíšu písničky sama, jako to dnes dělá většina interpretů, a vlastně jsem se za to trochu i styděla.

Když jsem tvořila druhou desku s Vaškem nebo teď tu třetí, přijala jsem, že holt nedokážu napsat celou skladbu, ale můžu něčím přispět - ať už melodickými linkami či fragmenty textů. Toho jsem se dlouho bála, protože jsem měla strach, že to nebude dobré. Teď už se cítím v tvůrčím procesu daleko víc uvolněně.

V uplynulých dvou letech jste vydala několik singlů, žádný z nich jste ale na album nakonec nezařadila. Proč?

Protože tuto desku vnímám jako novou kapitolu a nechtěla jsem do tohoto konceptu zahrnovat starší a již známé skladby. Třeba "Jíst, spát, meditovat, milovat" jsme vydali už loni na jaře, přišlo mi, že je to dlouho, a nechtěla jsem ji tam na sílu přidávat.

Mluvila jste o písni "Krok za krokem", ve které zpíváte o tom, že je třeba si svou cestu prošlapávat postupně a že i pády vás dovedly až sem. Kdy byla vaše cesta nejtěžší?

Vybrat jeden konkrétní moment nedokážu, někdy to nebylo lehké, ale vše mě někam posunulo. Největší boj svádím sama se sebou. Jsem si tím největším protivníkem. Například moje zdravotní problémy, kdy si člověk uvědomuje, jaké absurdity řeší - nějakou, s prominutím blbou, váhu. Jenže hlava si to nedá tak jednoduše vymluvit.

Blíží se váš lednový koncert v O2 universu. Co ohledně dramaturgie či hostů už můžete prozradit?

Zatím toho moc prozrazovat nechci, ale Marek Lambora chybět nebude. Jsem moc ráda, že pozvání přijal, protože by mě mrzelo, kdybychom si naši společnou písničku "Náš příběh" naživo zazpívali jen jednou - zatím se to povedlo pouze v první "Růžové Lucerně" před dvěma lety. Těším se na to, že budu mít největší scénu, co jsem kdy měla. A jsem moc ráda za to, že se mi tohle vůbec děje - že je mi dvacet devět let a můžu řešit typ světel a jestli tam budou obrovské LED stěny. Chtěla bych, aby lidé odcházeli s velkým zážitkem - hudebním i vizuálním. Repertoár stavíme tak, aby dával smysl konceptuálně, ale aby zároveň zazněly nejsilnější písně z celé mé dosavadní kariéry.

Velkým zlomem ve vašem koncertním úsilí byla právě první "Růžová Lucerna" v roce 2023. Co cítíte před takovými zásadními akcemi? Nervozitu, nebo spíše očekávání?

Před první Lucernou jsme se s mým mužem a manažerem Oliverem Žilákem dlouho drželi při zemi. Nebyli jsme si jisti, jestli už přišel čas na to, abychom uspořádali takovou velkou akci. Odvahu nám dodal pořadatel Tomáš Ságl, to díky němu jsme do toho šli. Když jsem stála před vyprodanou Lucernou, říkala jsem si: "Tohle se přece neděje, jak se to mohlo přihodit mně?"

Při dalších dvou koncertech v Lucerně jsem na sebe vyvíjela určitý tlak, aby byly ještě lepší než ten první - abych fanoušky nezklamala. A to samé cítím i teď. S Oliverem i svým týmem se snažíme, abychom to nepřepískli, aby to bylo něco wow, ale zároveň aby se v tom neztratila podstata mé tvorby. Věřím, že se nám to daří.

V písni z nového alba "Dál, dál, dál" zpíváte: "Jenom blázen myslí si, že zná cíl." Přesto se zeptám: Máte už v hlavě nějakou představu toho, kam byste chtěla po takovém velkém koncertě dál směřovat?

Mým velkým cílem a snem je na české scéně zakořenit. Přála bych si, aby při vyslovení jména Tereza Mašková lidé věděli nejen to, že byla v SuperStar a má růžovou hlavu, ale že je to zpěvačka, která se snaží jim něco předávat. Že když budou odcházet z mého koncertu, něco v nich zůstane. Vím, asi to zní trochu sladce, když to takhle řeknu, ale opravdu si přeju nebýt takový ten rychlovlak.

Co se týče konkrétních plánů, krátce po O2 universu mě čeká turné, přesněji v březnu a dubnu. Termíny brzy oznámíme. Doufám, že se mi podaří nové album dostat k lidem. A určitě mám v hlavě i nějaké konkrétní sny, jednou by se mi taky líbila například velká O2 arena, ale všechno má svůj čas a nechci nic uspěchat - jako to zpívám v písni "Krok za krokem".