Zara Larsson má tu zvláštní schopnost působit, jako by měla všechno pod kontrolou - hlas, image, Instagram i své fanoušky. Jenže "Midnight Sun" ukazuje, že někdy i dokonale vyhlazený diamant může být vlastně trochu... plastový. Ne že by švédská hvězda zapomněla, jak se dělají chytlavé refrény, to ne. Ale tentokrát jako by její tým zapomněl přidat to, co dělá pop opravdovým - špetku špíny, překvapení nebo emoci.

Abychom si připomněli trochu historie: když vyšel její hit "Lush Life" na desce "So Good", leckdo (včetně autora těchto řádků) si tehdy dovolil poznámku, že z ní bude zpěvačka jednoho hitu. Naštěstí se to úplně nepotvrdilo. Zara si své místo na mapě popu vydobyla, jenže aktuální novinka znovu lehce připomíná, proč tehdy ta poznámka vůbec vznikla. Je to totiž album, které zní, jako by Larsson celou kariéru obcházela kolem jednoho velkého hitu a pořád ho hledala - a i když se mu místy přiblíží, nikdy ho úplně nechytí.

Deska vznikala v poklidném duchu - Zara sama říkala, že tentokrát si dala čas a tvořila "bez tlaku". Výsledek působí jako dovolená ve čtyřhvězdičkovém resortu: všechno funguje, snídaně je v ceně, ale už třetí den si zoufale přejete bouřku, jen aby se něco dělo. Produkčně se tu jede na jistotu: kombinace electropopu, tanečních beatů a náznaků Y2K nostalgie. Všechno ladí, všechno zní světově - ale taky všechno zní stejně.

Textově se Zara snaží trochu emancipovat od věčného popového klišé "já, láska a moje city". V "The Ambition" nebo "Saturn’s Return" zpívá o očekáváních, o tlaku, o tom, jaké to je být "ta, co má pořád zářit". Bohužel to celé občas pohltí přehnaná snaha znít dospěle, což v kontextu třpytivého tanečního popu trochu působí, jako kdyby vám Barbie začala číst básně o existenciální krizi.

Ovšem "Eurosummer" je jasný highlight a ukázka, že když Larsson zapomene na koncepty a prostě udělá hit, jde jí to nejlépe. Tahle skladba zní jak z roku 2005, kdy rumunské letní hity vládly rádiím a všichni jsme si mysleli, že "Dragostea Din Tei" je nejlepší píseň všech dob. Jedná se o ten typ slunečného, naivně nakažlivého popu, který vás hodí na pláž, i když zrovna prší a vy sedíte v tramvaji. A závěrečná "Puss Puss"? Pěkně drzý, lehce ironický rozchod s albem - malá provokace, která konečně připomene, proč jsme si Zaru kdysi oblíbili.

Jenže jinak to celé působí trochu příliš bezpečně. Všechno tu šlape, všechno drží rytmus, ale máloco vás nutí si to pustit znovu. Je to jako playlist s názvem "Odpočinkový pop k sobotnímu úklidu": neurazí, ale také nezůstane. Po dvou posleších si člověk vzpomene na dvě písně - a hádejte na které.

A pak je tu ten zvláštní symbol, kterého si nedá nevšimnout. Zara, dozajista velké a globálně rezonující jméno, se už brzy objeví v Praze. Jenže místo aby vyprodala O2 arenu - což by po jejím výborném loňském koncertu i povedeném setu na Colors of Ostrava nebylo žádné sci-fi -, přijede zazpívat na otevření nového obchodního domu.

Běžná PR akce, jistě. Ale působí to trochu zvláštně: zpěvačka, která má být hvězdou světového formátu, se objevuje v roli doprovodného programu k otevírání eskalátorů. Možná to není tragédie, ale rozhodně to nevypadá ani jako známka neotřesitelné popové dominance.

Zara chtěla nahrát desku, která bude poctou švédskému popu a švédskému létu. A nutno říct - všechno, co si předsevzala, skutečně splnila. "Midnight Sun" opravdu zní jako nekončící letní noc, která se vznáší mezi euforií a ospalostí. Většina hudebního světa jí za to tleská - a právem. Jenže přesto: když mluvíme o švédské popové dokonalosti, máme ji přece jen spojenou s něčím trochu jiným.