Když jsem se v květnu chystal do brněnského Sona na představení Josefa Vojtka "Muzikály... tak trochu rockově", nijak extra jsem se netěšil. Muzikály nepatří mezi mé oblíbené hudební útvary, byť respektuji, že i tam vznikají dobré písně, ze kterých se stanou hity, a i některá celá díla se zapisují do hudební historie. Ale holt co člověk, to názor.

Vojtka mám naposlouchaného důkladně z jeho domovské kapely, kde byl vždycky divoký, nespoutaný, jako urvaný ze řetězu, a pokud se do repertoáru Kabátu dostala třeba nějaká pomalejší věc, nechal ji ve valné většině nazpívat kapelníka Milana Špalka.

Jenže muzikálová hudba patří do trochu jiné kategorie. Tam musí zpěvák ukázat všestrannost, umět se popasovat s různými charaktery rolí, a dokonce zpívat o lásce, což je v Kabátu svým způsobem zapovězeno. Najednou slyšíte častokrát zpívat Vojtka čistým hlasem, nikoli chraplákem, slyšíte, jak se dokáže popasovat s výbornou swingovou věcí "To jsem já", vidíte, že může popustit uzdu svému komediantství (za dvojroli Profesora Fausta a Mefista obdržel Cenu Thálie) a v romantických slaďácích nechat výrazně promluvit své charisma, což působí na ženy jako magnet.

Josef Vojtek se také dokáže se ctí popasovat s coververzemi, což zde dokazuje Gottova "Když jsem já byl tenkrát kluk" nebo závěrečná Cohenova bonusovka "Hallelujah". Album i koncerty jsou prostě hodně fajn. Ne nadarmo se říká, že je umění odejít se ctí a na vrcholu, a tento projekt představuje Vojtkovo rozloučení s muzikály.

Za třicet let jich odehrál dvacet sedm a tohle album přináší výběr toho nejlepšího z jeho sólových písní. Perfektně láká na zbylé muzikálové koncerty a zároveň znamená i příslib věcí příštích: Vojtek plánuje jeho pokračování, tentokrát s duety a muzikálovými spolupracemi, kterých v tomto žánru najdeme také veliké množství.