Program všech dní Vysočina festu začínal až pozdě odpoledne, takže pokud člověk dorazil dřív, mohl s dětmi zajít třeba do ZOO, která přímo sousedí s areálem místa konání akce. A hned tam se mohl dozvědět zajímavé informace - například prodavačka ve stánku s palačinkami s klidem vysvětlila, že na festival nechodí proto, že je příliš žánrově rozstřelený.

A ano, při vzpomínce na loňský ročník a nebohou Marii Tilšarovou, která se se svojí klidnou a pozitivní akustickou muzikou snažila vzdorovat decibelům, valícím se na ni od největších pódií ze dvou stran, nezbývalo než se bát, jak asi bude vypadat vystoupení Adély Zouharové na stejném místě.

Mladá zpěvačka, herečka a influencerka však přece jenom nebrnká vsedě na akustickou kytaru, ale naopak zpívá vesměs autorské popové písně. A moc hezky. Jejímu koncertu scházeli alespoň nějací živí muzikanti na pódiu. Zpívala na halfplayback, ale měla vedle sebe výbornou taneční skupinu, která mrzení z chybějících hudebníků dokázala alespoň částečně utišit.

Sedmnáctiletá interpretka už má na kontě jedno album a videoklipy, které na YouTube dosáhly na opravdu slušnou sledovanost. Jít si ji poslechnout určitě nelze brát jako ztrátu času, ale jako fajn strávené čekání na slavnější interprety.

Wanastowi Vjecy jsou už přece jenom zkušení matadoři. Každé léto objíždějí festivaly a - stejně jako loni - i letos přijeli do Jihlavy. Tentokrát však opět bez P.B.Ch, zato s Viktorem Burešem, kterého už rockoví fanoušci znají ze seskupení Doctor Victor. Tahle volba se Robertu Kodymovi opravdu povedla - Bureš ho svým showmanstvím, energií a dobrou hrou na kytaru jasně předčil.

Sám frontman působil tentokrát - když se to napíše kulantně - celkem průměrně. Ani setlist pražské kapely vůbec ničím nepřekvapil, spíš člověku přišlo, že to byl ryze výběr největších hitů bez nějaké snahy překvapit a trochu víc potěšit sebe a své publikum. Vjecy přitom mají na svém kontě spoustu desek a dobrých autorských písní. Z posledních alb "Letíme na Venuši" a "Alchymie" ale nezaznělo vůbec nic.

Kabát platí za klasiku všech klasik. Nejprve ovšem malinko osobní vsuvka. Měl jsem tu možnost navštívit jeden ze sólových koncertů Josefa Vojtka. Ten slaví letos kulatiny nejen osobní, ale také ty na muzikálové scéně.

Tento fakt se rozhodl připomenout i koncertní šňůrou s kapelou Zdeňka Charlieho Blažka. Je to úplně jiný Vojtek než u Kabátů: zpívá hodně čistým hlasem, nikoliv obvyklým chraplákem, nechybí spousta romantických skladeb i duetů - a tahle poloha Vojtkovi také hodně svědčí. Do března 2026 je v současnosti naplánováno asi třicet vystoupení, takže se určitě vyplatí poslechnout si zpěváka i trochu jinak, než jak ho znáte z Kabátu.

Ale vraťme se do Jihlavy. Teplická formace tam také vsadila na klasický festivalový setlist, ale bylo to úplně o něčem jiném než u předchůdců. Intro a úvod obstaraly "Nesmrtelná teta" a hit "Rumcajs miloval Manku". Na překvapení došlo minimálně v případě zařazení skladby "Mysliveckej ples", po kterém klobouk, podepsaný všemi členy sestavy, letěl do nadšeného publika.

Atmosféra byla naprosto elektrizující, a i když pisatel za nejlepší vystoupení skupiny na tomhle festivalu považuje to z roku 2016, letošní ho hodně stíhá. Počtem fanoušků, energií, kterou do nás tahle teplická mašina valila poctivých sedmdesát pět minut bez nějaké větší prodlevy, maximální profesionalitou i tou velkou spoustou hitů, ze kterých se nedostalo například na "Kdoví jestli" či "Colorado". I počasí tentokrát navzdory dlouhodobějším předpovědím vyšlo parádně - a první z krásných venkovních letních zážitků letošního roku byl na světě.