Tvůj předchozí projekt se jmenoval Zvíře jménem Podzim. Nabízí se tedy otázka, zda nová deska vznikala na podzim?

Ano. Většina vznikla na podzim a v zimě. Kolem Vánoc jsem ji dodělával, ale písničky začaly přicházet v říjnu, tedy touhle dobou. Pro mě je rok tak akorát dobrý tempo na to udělat album. Vydrží mi nadšení písničkami, udržím pozornost a pořád mě k nim něco napadá. Když se natáčení táhne dýl, bývám nervózní. A mám pak tendenci dokolečka předělávat původní nápady.

Pro mě je navíc podzim hudebně asi nejsilnější roční období. To se začíná hrát znovu v klubech a lidé tráví víc času doma u reprobeden. Na podzim je dobrej čas pro vydávání desek.

Při vzniku minulé studiovky ses cítil vnitřně roztříštěný. Co předcházelo té aktuální?

Hluboká krize, kdy jsem zvažoval, jestli a jak bych měl pokračovat dál. Teda jestli se i nadále mám věnovat primárně umění. Ekonomicky to je občas napínavý a loni ke konci roku to bylo už i vážně napjatý. Měli jsme třetím rokem tenhle jeden poněkud cirkusovej hlavní příjem, žena na mateřské s druhou dcerkou. Kruhy rozvířený na hladině místní mediální tůně první sólovkou "Hvězdy" pomalu doznívaly. Hodně jsem zvažoval, jestli je to fér vůči rodině.

Jednoho říjnovýho dne jsem se v promrzlým ateliéru úplně propadl do hlubokýho pocitu beznaděje a zbytečnosti... seděl jsem s hlavou v dlaních u přímotopu a hořekoval, jak už jsem byl mockrát na tom správným místě v úplně blbou chvíli a tak dále. A pak, jak tak koukám do podlahy, napadlo mne: ty jo, to by byl pěknej obrázek. Začal jsem ho kreslit. A za pár dalších hodin mi bylo o moc líp.

A za pár dní přišla první písnička. A pak do sebe všechno začalo zacvakávat.

Myslel jsi při skládání na to, zda dokážeš vydání nahrávky zaplatit? Musíš se finančně nějak omezovat?

Ano, musím se omezovat. Nejde to jinak. Ani ne tak při skládání jako při plánování produkce. Vzhledem k tomu, že pracuju s kamarády, záleží mi na tom, abych jim nesliboval nic, co nemůžu splnit.

Snažil jsem se vejít do nižšího rozpočtu, podřídit tomu způsob a místo nahrávání i postprodukce. A postupovat po jednotlivých krocích. Udělal jsem si kalkulaci. A z té jsem pak vycházel při stanovování ceny obrazů, které jsem namaloval ke každé písničce z alba. Snažil jsem se nepřekračovat velkolepě své možnosti, ale posouvat je s každým prodaným plátnem.

V písničce "Zakopaný" celkem otevřeně zpíváš o tom, že tě v dětství šikanovali.

Byl jsem zrzavej, brejlatej knihomol ponořenej ve světě svý fantazie. Typickej nerd, divňák. Silnější a dominantnější týpci měli občas potřebu se do mě různě navážet, případně mě tak tradičně opakovaně tyranizovat. A loni se mi do dlouho rozpracovaný skladby o vnitřním vzteku najednou propsala zasutá vzpomínka na jednu takovouhle ponižující situaci, kdy si mě na periferii Český Lípy vyhlídli dva starší kluci. Nutili mě do různejch ponižujících a nepříjemnejch činností, a jak se rozjížděli, začalo to bejt čím dál ostřejší a nebezpečnější. Nakonec se mi povedlo, právě i díky tomu, že už to vyeskalovali moc, utéct.

Ale tím, jak se mi ta historie najednou vynořila, jsem si uvědomil, jak hluboko ve mně vězí.

V písni říkáš: "Jakube, Jakube, zahrado zelená." Vzkazuješ sám sobě, že tě čekají lepší časy?

Vlastně jo, je to tak. Při holotropním dýchání se někdy můžeš vrátit ke konkrétnímu traumatizujícímu zážitku a podívat se na něj z jiný perspektivy. Třeba z perspektivy dospělýho člověka. A v ideálním případě tak rozpustit to špatný kouzlo, který na tom zážitku leží. Říct tomu svýmu malýmu já, že to všechno dobře dopadne. Jednou se přes dozvuky traumat dostane, tohle přežije, jednou z toho třeba udělá něco krásnýho a použije to ke svýmu růstu.

Holotropnímu nebo Maitri dýchání se věnuješ už víc než deset let. Jsou jím inspirované i některé další skladby na albu?

Vlastně všechny. Celá ta astronautská metafora pochází z přistávacího procesu jednoho takového Maitri dýchánku. A třeba skladba "Dolů" se změněných stavů vědomí týká přímo... i když jsem ji začal psát už někdy v roce 2010, tři roky před prvním dejcháním. Ale dotáhnul jsem ji až loni a přijde mi, že se z ní vyloupla taková grungeová pomalá písnička... A vědomí vzájemný propojenosti, který s dejcháním rovněž souvisí, mi pomohlo po mnoha letech dotáhnout i píseň "Plán".

Jaký je tajný plán na záchranu světa, o kterém v tomto songu zpíváš?

Že bychom mohli být laskavější jak na sebe, tak na své bližní. Zní to jako banalita. Ale z vlastní zkušenosti mi přijde, že pokud to člověk zkouší poctivě praktikovat, je to docela dřina. Vlastně bych řekl, že to je dost práce na celej život.

V písničkách "Dolů" a "Metronom" představuje královská koruna narážku na tvé příjmení v německém překladu?

Sekundárně asi jo. Primárně ale korunu vnímám jako symbol dokončení osobní transformace. A otevřenýho vědomí. Akceptování vrozenejch darů. Přijetí všednodenní výjimečnosti našich životů. Smíření se s faktem, že nikdo nemůžeme mít stoprocentní jistotu o samotný podstatě našich životů. A zároveň rozhodnutí, že se přesto pustíme do věcí, pro kterých žhnou naše srdce. Konec vzletnýho okýnka.

Kdo byl tvůj hudební vzor?

Jim Morrison, rozhodně. Knížka "Nikdo to tu nepřežije" byla moje iniciační literatura, četl jsem ji dva roky po revoluci, čerstvých patnáct. Strašně a upřímně jsem zbožňoval The Beatles. Pak přišli Nick Cave, Kurt Cobain. Když mi došlo, že se nejspíš těžko stanu kosmonautem, usmyslel jsem si, že budu rocková hvězda. A největší rocková hvězda je pochopitelně David Bowie.

Stále se motáš kolem vesmíru. Čím tě tak okouzluje?

Vesmír je ultimátní měřítko, symbol něčeho absolutního, nekonečného, zázračného a nezbadatelného, co jsme si zvykli vnímat jako kulisu našich životů. Něco, co se nás netýká. A čeho jsme zároveň neustále a plně nepříliš vědomými účastníky. Uvědomit si to, případně si to opakovaně zvědomovat, mi z nějakýho důvodu uklidňuje hlavu.

Odráží se to i v písni "Astronauti" o užívání si přítomného okamžiku. Tato deska mi přijde radostnější. Nastavil ses jinak?

Jsem rád, že to říkáš. Nastavil. Učím se, jak se na světě cejtit dobře. Sám pro sebe. Pro svoji rodinu, pro svý nejbližší. Pro spoluhráče a spolupracovníky. Učím se nehroutit do sebe, učím se dělat důmyslný a krásný hlavolamy písniček a obrazů z náročnejch zážitků. I kvůli našim dvěma dcerám hledám pomocí umění způsob, jak se přestat bát lítat. A jak bejt co nejlepší táta. Dělat hudbu mi pomáhá při nacházení radosti a rovnováhy v životě.

Chápu to dobře, že astronauti jsme my a život je vesmír?

Jsme kmeny, který putují po zemi. A desetitisíce let nám dělá dobře, když se můžeme společně do rytmu vydupat, vytleskat, probubnovat a rozezpívat. U ohně stejně jako v klubu. Jde o léčivý setkání bytostí s podobným naladěním. Připomínáme si tu společnou pouť na jedný lodi. Všechno, co nás spojuje, navzdory všemu, co nás rozděluje. Vidím v tom hodně naděje a optimismu.

To slovo, které zní v písni "Zprávy", je "Yes"?

Správně. Přijde mi trochu vtipný, že to je ustřižený ze závěrečnýho "Jestli jsme to my". Takové velmi sebejisté "Yes".

Nahrával jsi nové album se stejnými lidmi jako to minulé?

Na první desce jsem si hodně užíval spolupráci s Petrem Ostrouchovem, líbilo se mi, jak produkuje, a stál jsem o možnost nahrávat s jeho dlouholetými hudebními spolupracovníky. Když začaly nečekaně přistávat písničky na "Astronauty", kromě kapely jsem to jako prvnímu pustil Aid Kidovi. Důležité mi přišlo právě i to, abychom základ natočili společně s Hvězdami. Což jsou zase moji dlouholetí hudební spolupracovníci. A Ondra Mikula aka Aid Kid obě desky propojuje.

Kapelu jsi pojmenoval po předchozí sólovce "Hvězdy". Nepřemýšlel jsi teď o jejím přejmenování?

To se spíš tak stalo, než že bych něco pojmenovával. Sousloví Jakub König a Hvězdy se začalo používat na první plakáty a čau. Samosebou jsem si říkal, že to někomu může přijít pitomý a nafoukaný...

Ale už jsem celkem srovnaný s tím, že někomu určitě připadám docela pitomý a neodbytně nafoukaný, ať dělám cokoli. A jméno skupiny na tom nic nezmění. Na druhou stranu, moji spoluhráči jsou pro mne skutečný hvězdy. Jeden jako druhej. Mít za sebou tohle souhvězdí je velká výhra.

Když teď zpíváš pod svým jménem, texty mi přijdou obnaženější a osobnější.

V Kittchenovi jsem se naučil být otevřený. A už mi to zůstalo. Jen jsem ty těžký témata nasměroval ke světlu. Takovej "Metronom", to je hymna velký radosti.

Všimla jsem si, že v klipu hraje prim jedna důležitá věc.

Je to domeček, který vyrobila prvorozená Maruška pro svou čerstvě narozenou sestru Julu. Máme ho doma přes tři roky. A než jsme ho odnesli k popelnicím, napadlo mne, že bychom si ho mohli uchovat ve videoklipu. A tím, že se stal takovou důležitou rekvizitou, vlastně možná i hlavní postavou, se vyhnul i těm popelnicím. Zrovna před pár dny si zahrál v dalším natáčeném videoklipu. Jsem zvědavej, kam se nakonec dostane.

Je pro tebe metronom na pražské Letné důležité místo?

A jak. Zažil jsem toho u něj požehnaně. Zastavil jsem se tu občas za svítání cestou z večírku, večer jsme tam zase chodili počítat barvy světel Starýho města. Byly to vyšší desítky různých odstínů. Spousty srazů se spoustou lidí. Spousta kapitol mýho života nakrájenejch na plátky právě tím kyvadlem metronomu.

Stojíš za hudbou k filmovému trháku "Zápisník alkoholičky". Vedeš si i ty nějaký zápisník?

Mám na internetu blog, který průběžně píšu od roku 2003. A hrozně moc analogových sešitů. Aktuálně mám minimálně jeden na poznámky a obrázky... a pak další, většinou k jedné konkrétní výstavě, knížce nebo desce. Mám tam načmáraný všechno pohromadě, texty, časovou osu, obrázky. Kombinuju média a struktury. Ze zápisníků se stávají obrazovníky. A občas některou stránku vytrhnu a prodám. Nebo použiju do jiného obrazu.

Nevadí ti, že se tvá dosavadní filmová hudba točí kolem alkoholu (viz "Černou" použitá pro "Úsměvy smutných mužů")?

Nevadí. Můj život se dlouho točil kolem alkoholu. "Zápisník alkoholičky" jsem tudíž sledoval už na blogu. Zkušenost, že jsem alkoholik, se mi při práci na filmu hodila. Snažil jsem se koncipovat hudbu tak, aby mi evokovala kolečko kocoviny a závislosti, které se - doplňované alkoholem - cyklí dokolečka dohromady.

Písničky a umělecká díla mi pomáhají se s mými zkušenostmi vypořádat. Nebo k nim zaujmout stanovisko. Udělat z nich menší ostudu, prokletí.

Zrovna teď třeba dělám na hudbě k dokumentu "Uranový legendy", který pojednává o těžbě uranu na Českolipsku, odkud pocházím. Tam se teda ale taky dost chlastalo.

Zároveň jsi teď dělal hudbu pro divadelní hru "Pomezí", ze které máš očividně radost. Můžeš mi přiblížit, o co tam jde?

"Pomezí" je imerzivní divadlo a jde o strhující zážitek. Soubor dlouhodobě pracuje ve starém třípatrovém pavlačovém domě na Florenci. A představení se odehrávají v celém prostoru, divák může sledovat různé herce a postavy, často napříč mnoha místnostmi a někdy i patry. Najdete tu místy temný les, zrádnou bažinu i raveový klub.

Nikdy nevidíte celý příběh, vždycky jen jeden aspekt, jen to, co zvládnete jako divák pobrat. Současná inscenace "Karavana" připomíná to první, slavné představení "Pomezí", které dalo souboru před deseti lety jméno. Dělal jsem do něj velké ambientní plochy z trampských folkových témat. A napsal jsem i dvě táborákové písničky, tak aby se daly zpívat u ohně. A jsem z nich nadšený. Takovouhle žánrovou radost si neužívám každý den.

Příští deska bude tedy country či folková?

Taky mě to napadlo. Léta toužím spolupracovat s pány z kapely Druhá tráva. Třeba na to konečně dojde. To bych si ale musel asi pořídit kovbojský klobouk.