Dlouhých dvacet let se irští pop-rockeři Kodaline snažili dosáhnout na své vzory a napodobit svými stadionovými refrény odkaz U2, OneRepublic nebo Coldplay. Nakonec to ale nevyšlo a prakticky na samém pokraji cesty do velkých hal parta okolo Stevea Garringtona ohlásila před pár dny rozpad. Těžko říct, nakolik bude definitivní, ale minimálně nejbližších pár let muzikanty společně na pódiu neuvidíme.

Jak se říká, průšvih pro jednoho bývá příležitostí pro druhého, takže na jejich místo se už nyní derou další. A mimo v tuto chvíli už srovnatelně populárních Nothing But Thieves se k oblíbenosti derou také The K's (čti D Kejs). Obě skupiny samozřejmě nabízejí o poznání indierockovější tvorbu než ve srovnání s nimi sladší Kodaline, ambice hrát na velkých stadionech ale nikomu z nich nechybí, a tak skládají jeden masivní refrén za druhým.

The K's si do Česka zajeli v rámci své právě probíhající šňůry ke druhému albu "Pretty On The Internet", které v sedmdesátiminutovém setu o třinácti písničkách reprezentovalo paradoxně jen šest ukázek. Do zaplněného Café V lese s kapacitou dvou set lidí však přijeli v krapet pozměněné sestavě, z níž vypadl bubeník Nathan Peers, neboť si pochroumal zápěstí a skončil v nemocnici.

Turné se ale naštěstí rušit nemuselo, neboť se rychle našla náhrada. To však nebyla jediná změna, protože kapela, která ještě v létě na Rock for People hrála v šesti a na leckteré promo fotografii ji najdete jen ve čtyřech, aktuálně vystupuje v pěti.

Ačkoliv ale tím formace přišla o jednu ze svých klíčových vlastností, neboť se ze čtyř kytaristů (z toho jednoho hrajícího na basu) nyní stala už jen trojice, nezdálo se, že by to zvuku nějak zásadně uškodilo nebo že by snad lidé odcházeli nespokojení. V klubu totiž bez ohledu na okolnosti panovala výtečná atmosféra, a to především proto, že na novou hvězdu Spojeného království dorazili do Prahy převážně zase Britové.

Společně tak jejich souhra připomínala páteční večery na Václavském náměstí, které starousedlíci příliš nemusejí - hluk, pokřikování, nesrozumitelný slang se silným přízvukem, fotbalové dresy, spousta rozlitého piva a účesy podle hrnce. Ne že by se snad v klubu Češi nenacházeli, ale jejich poklidně se bavící a tančící zástupci zde byli v naprosté menšině. Skoro to vypadalo, jako kdyby The K's ještě naše země neobjevila.

Moc taktu nepředvedl ani frontman Jamie Boyle, jenž se s podobně naladěnými fanoušky, kteří připomínali fotbalové chuligány, často a rád pouštěl v intimním prostředí do vřelé diskuze. Jelikož ale sám mluvil, jak mu zobák v Earlestownu narostl, nebylo mu příliš rozumět.

Postřehnout se dalo snad jen to, že jejich nejoblíbenější písní z nové desky je "The Bends (Here We Go Again)" nebo že koncert v Praze berou v podstatě jako premiéru, protože "když u nás hráli v létě, bylo to uprostřed ničeho". Tím ukázali, že si nepamatují ani název Rock for People, pod jehož hlavičkou se uskutečnil i tento koncert, ani Hradec Králové, kde se festival konal.

Než ale namítnete, že je přece pochopitelné, že pro Brity je jedno z největších českých měst a samotný festival pod jejich rozlišovací schopnost, vzpomeňte si předtím ještě na Nialla Horana z One Direction, který v roce 2023 přijel do Ostravy velice dobře našprtaný a zdejší reálie měl v malíku. A to je Niall násobně větší hvězdou. Problém tedy netkví v Británii, ale v přístupu.

Ačkoliv by se tedy daly vést spory o tom, zda jsou The K's a jejich skalní fanoušci opakovaně skandující heslo "The K's! The K's! The K's are on fire!" sympaťáci, či nikoliv, není pochyb o tom, že jim to skvěle hrálo. V úvodu sice ještě museli doladit drobné technické potíže, takže zpěvák často mluvil mezi písničkami do mikrofonu ke zvukaři, ale s každou další odehranou skladbou platilo, že naživo je to prostě jízda.

Ať už se bavíme o často se proměňujících typech kytar, svižných bicích, výrazných a atmosféru tvořících klávesách nebo fenomenálním a naléhavém vokálu, zvládala pětice muzikantů stvrdit, že hovořit o ní jako o velké naději indie rocku rozhodně není přehnané.

Za pomyslné vrcholy by se daly označit uhánějící "Glass Town", dále "Throw It All Away" upomínající na dobu, kdy jim bylo mizerně a neměli moc peněz, a samozřejmě asi největší hit "Sarajevo" z debutové desky, během nějž jeden z Britů v publiku vylezl jinému na záda, sundal tričko a mával jím na kapelu.

Z muzikantského hlediska tedy extratřída s obrovským potenciálem. Teď už jen doufat, že se to ve stále se proměňující formaci zlepší a stabilizuje i lidsky.