Letošní Rock for People kromě navýšené kapacity přinesl i řadu vylepšení - kompletně se překopala stage Petra Svobody, přepracovaný design různých částí areálu působí svěže, nadále si můžete vybrat z obrovského množství různých (a různě drahých) pokrmů či nápojů. A ozdobený strop scény Evropy 2 se líbí snad úplně všem.

A jestli máte čas i chuť na vystání fronty, zamířit můžete i do nově zbudovaného Tesca v jednom z hangárů. Problémy naopak působí logistika, kdy se při příchodu i odchodu návštěvníků z areálu nedaří odbavovat lidi dostatečně svižně nebo jsou diváci hnáni různými obchůzkami. To by ještě bylo vzhledem k navýšené kapacitě areálu a potřebě vše důkladně otestovat pochopitelné.

Nad čím ale zůstává rozum stát, je opětovný problém s hygienou. Ledová voda ve sprchách je jedním z nejkřiklavějších negativ jinak vynikajícího festivalu, protože si na to lidé stěžují rok co rok a z pohledu návštěvníka se neděje vůbec nic. A ne že by se to vyřešit nedalo - festivaly v okolních zemích mají kolikrát i dvojnásobný počet návštěvníků, a přesto se tam osprchujete bez front a v teplé vodě - stačí se vypravit na polský Open'er, rakouský Frequency, maďarský Sziget a řadu dalších.

Pokud se Rock for People chce nejen s těmito akcemi rovnat a urvat festivalové ceny pro sebe, už je vážně na čase s tím něco udělat. Tím spíš, když první den na řadě míst voda dokonce vůbec netekla a fronty na toalety nebraly konce. To pak i debata o udržitelnosti, dekarbonizaci, ekologii a elektromobilitě na Conference stagei v úvodu druhého dne působila nechtěně úsměvně.

Hudební program pro velkou část návštěvníků odstartoval až s Vypsanou fiXou, k níž se jako host přidal i Jiří Hrdina. Nechyběly hity jako "Holka s lebkou", "Antidepresivní rybička", "Detaily" a mnohé další. Jen ta intonace je pro Márdího v posledních letech čím dál tím cizejší slovo.

Na stejném pódiu ji později vystřídali srdcaři z Eagles Of Death Metal. A ačkoliv snad nikdo z letošního seznamu vystupujících nemá za sebou tragičtější pouť životem než frontman Jesse Hughes, který sebe i redaktora České televize krátce před vystoupením rozplakal vzpomínkami na teroristický útok v pařížském klubu Bataclan, kde zemřelo devětaosmdesát fanoušků, stačilo vylézt na stage za už tradičního intra "We Are Family" a zpěvák si zase tancoval a radoval se ze života. "Když jsem na vlastní oči viděl, jak lidé skákali do kulek ze samopalů, aby vlastním tělem zachránili své přátele, došlo mi, že jsem svědkem nejvyšší formy lásky," vykládá od té doby v rozhovorech.

Člověk, který se musel soudit s nemocnicí a postavit do ní ochranku, aby mu jeho milou neodpojili z přístrojů a nerozprodali ji na orgány, si spolu se svými kolegy užíval radost ze živého hraní. A než došel k singlu "Complexity", od něhož dále zazlobil nejprve zvuk a později i obrazovka za jeho zády, působil poměrně optimistickým dojmem. Ukazoval na fanoušky v prvních řadách, jak pěkně tancují, a než se nadáli, seskočil k nim dolů a dával si s nimi pěstičkou.

Kdo už ale na jedinečnou formaci mísící garážový rock s pouští někdy zavítal, dobře ví, že EODM umí odehrát i mnohem euforičtější a vřeleji přijaté koncerty. Jako by jim skutečnost, že hrají na festivalu, kde je lidi až na výjimky neznají, trochu škodila. Tak snad s dlouho odkládaným novým albem brzy zamíří i do jednoho z pražských klubů.

A zatímco formace z Palm Desert o svůj řízný zvuk tentokrát trošku přišla, na scéně Evropy 2 naopak The K's ukazovali, jak fantasticky to zní, když máte v kapele kromě bicích a kláves hned čtyři kytary (z toho jednu basovou). Kvarteto z britského Earlestownu svým výkonem navázalo na úžasná představení The Amazons a The Hunna z předchozích let, kdy jste mohli jen žasnout nad tím, jak skvěle jim to hraje.

Hymnické refrény zazněly v podání božsky zpívajícího Jamieho Boylea, který navzdory brilantnímu a přesnému výkonu hrál s neuvěřitelnou lehkostí a většinu setu si jen nohu obutou do tenisky od Converse ležérně opíral o odposlech. Jako by vůbec o nic nešlo. Hrálo jim to přímo fantasticky - mělo to švih, přímočarost a obrovské ambice se dále zlepšovat. Už teď není pochyb o tom, kdo potěšil fanoušky indie rocku na letošním ročníku nejvíce.

A když na úplném konci frontman hodil do davu trsátko, nejmenovaný redaktor musicserveru se rozběhl a hodil rybičku, aby tento artefakt ukořistil pro sebe. Není na to prý moc pyšný, protože u toho naboural do lidí kolem a trochu si pochroumal koleno, ale snad to jen svědčí o tom, že The K's vážně nadchli.

Na protilehlé scéně Petra Svobody se mezitím ukázali někdejší předskokani As December Falls, agilně rostoucí Dream State. Jak se jejich zpěvačka hned dvakrát pochlubila, nemají ani managera, ani vydavatelství, možnost zahrát si před tolika lidmi proto neberou za samozřejmost. Zvědavců dorazilo opravdu až nečekaně velké množství, ale ono se není čemu divit. Hudba, jakou se post-hardcoristé z Walesu pyšní, dokáže připomenout celé spektrum tvrdé muziky - od Arch Enemy až po Nightwish. A to je opravdu hodně široký záběr.

Srandisti ze Zebrahead dostáli své pověsti, a jak je u nich zvykem, zase jednou ukázali, že i když je pop-punkový svět neuctívá s tak nábožnou úctou jako populárnější Blink-182 či Sum 41, také oni umějí na svých koncertech skvěle bavit. Už jen to intro - při nástupu na scénu jim hrála titulní skladba z filmového hitu "Team America: Světovej Policajt", což je - jestli jej náhodou neznáte - nejlepší film všech dob, pokud je vám zrovna patnáct.

Ve zbytku programu došlo na všechny tradiční propriety - skupinový dřep, crowdsurfery, dinosaury, žirafy, kuřata, nafukovací člun nebo přání k narozeninám basákovi Benovi Osmudsonovi. A i když kapele na skoro celý song vypadl zvuk, lidi tančili a bavili se i tak. Přesun na hlavní stage při příští návštěvě je vzhledem k narvanému stanu nevyhnutelný.

Krátce poté, co drtivými breakdowny a s dalším silným příběhem za zády čarovali na Tesco stage metalcoreisté z The Ghost Inside, se ve výše zmiňovaném stanu předvedl umělec vystupující pod pseudonymem Kim Dracula. S černou rtěnkou, obdobně podmalovanýma očima a v uniformě kapitána letadla předvedl mix metalu s elektronikou, sóly na saxofon, coverem "Paparazzi" od Lady Gaga a hromadou dalších žánrů, které se proměňovaly i během stejné skladby. Originální? Možná. Ale stačila půlhodinka a z toho neustálého míchání všeho možného dohromady začala bolet hlava.

Úlevu však následující Lorna Shore nepřinesli. Jejich drtivý deathcore amerického střihu už snad ani nemohl být tvrdší. Zvuk se oproti poslední hradecké návštěvě podařilo vyladit k dokonalosti, a tak jsme za mohutného přispění plamenné show mohli posoudit, že zkazky o obrovském potenciálu této formace nejsou přehnané.

V častém porovnání s populárnějšími Parkway Drive sice stále zaostávají, ale to je logické - jsou mladší a skladatelsky ještě tolik nevyzráli. Hrubozrnné vokály ale Will Ramos tahal až z paty a všechna čest vůči jeho výkonu - mnohdy to vypadalo, že si vychrchlá snad i střeva. Proto ačkoliv třeba žánr, kterým se prezentují, nemusí patřit mezi vaše nejmilejší, je fér uznat, že kapela z New Jersey podala opravdu obdivuhodný výkon.

Po headlinerech Slipknot doprovázených manželkou Sida Wilsona, Kelly Osbourne a jejich synem Sidneym, Ozzyho vnukem, o nichž kolega Ondřej Hricko napsal reportáž, s níž snad ani nejde nesouhlasit, se na Conference stagei ukázali ještě noisoví Yard z Dublinu. A odehráli přesně ten typ koncertu, na který si chcete po headlinerech a po půlnoci na festivalu zajít.

Silné elektronické podkresy se zde mísily se živou kapelou a zefektovanými vokály a celé to připomínalo spoustu věcí zároveň - od Nine Inch Nails až po jen trochu rozšířený DJ set. Ve dne by to nefungovalo, ale coby afterparty kapela splnila přesně to, co po ní jako pořadatelé chcete. Muzikanti jsou natolik výrazní, že je část publika nesnese a půjde spát. Pro tu druhou polovinu ale půjde o důkaz, že hledání neobvyklých hudebních perliček na festivalech nekončí ani nad ránem.