Už v tiskové zprávě ke koncertu skupiny nikoliv s programem, ale s názvem One Vision Of Queen, se libovolný čtenář mohl dočíst, že Marc Martel, jeho ústřední postava, přistupuje ke ztvárnění Freddieho Mercuryho jinak než ostatní. Že vystupuje v civilním oblečení, nesnaží se replikovat gesta ani pohyby a že chce být na pódiu zkrátka sám sebou.

A pokud je s tím divák srozuměn zavčasu a nic nenamítá, vše je v pořádku. "Možná byste čekali žlutou bundu nebo knír," vysvětloval solidně zaplněnému O2 universu krátce po devatenácté hodině, kdy koncert začínal. "Pro mě je ale to pravé kouzlo revivalu v co nejvěrnějším zprostředkování samotné hudby," nechal vyznít klíčovou větu celého představení.

A skutečně - svým slovům bez výhrad dostál. Diváci tak celý dvouhodinový program, možná trošku zbytečně rozdělený zhruba čtvrthodinovou přestávkou, mohli posuzovat, jak moc on sám, ale i jeho kapela, připomínají originál. A pokud už od začátku čtení čekáte na ostrý jazyk, břitkost či ironii a těšíte se na bizárek, nedočkáte se. Kanadský rodák i jeho skupina totiž skutečně naživo znějí jako předloha.

Drobounkých detailů si samozřejmě zkušené ucho všimne a nejvíc to bylo slyšet ve chvíli, když si při "Bohemian Rhapsody", tedy dost možná nejtěžší položce na setlistu, v samotném vrcholu Marc Martel ten nejvýš postavený falzet odpustil a místo něj promluvil k publiku, zda je připravené. Drobný zpěvácký faul, po němž následovaly i malé prohřešky v přídavku, ale předtím i potom zastínil ještě tolikrát, že mu tento i pár dalších lehkých chybiček lze snadno odpustit. Vedle něj totiž Michael Kluch, lídr českého revivalu, nebo chcete-li tribute bandu, Queenie, zní jako zpěvák druhé kategorie. Nebo ještě jinak - je to, jako byste porovnávali českou Nutellu s tou německou.

Osmačtyřicetiletý frontman má totiž na rozdíl od Klucha nejen takřka totožnou barvu hlasu, ale sám už své hlasivky vycvičil natolik, že z jeho živého provedení třeba takové "Who Wants To Live Forever" zpoza klavíru šla doslova husí kůže. A to je něco, co na koncertě pouhé kopírky vážně nečekáte. Příjemným bonusem navíc bylo, že se sám dokáže doprovázet ať už na drobný klavír, nebo na akustickou kytaru, což se mu obzvlášť povedlo v elvisovské "Crazy Little Thing Called Love". Do odstavce s chválou je potřeba zařadit i doprovodné hudebníky, které učil sám Roger Taylor, na co si mají dát pozor - a i díky tomu působí jejich kytarová sóla a další hudební prvky vystoupení až nečekaně věrně.

A Martelova slabina? Zkrátka není tak energický a rozevlátý, jako býval Freddie, a kdyby jeho typická gesta dělal častěji, ničemu by to neuškodilo, protože i na tom přece tribute bandy staví. Sám sebou ale skutečně byl a ke cti mu lze přičíst, že jde o sympaťáka, jenž si velmi dobře uvědomuje, jakého cirkusu je součástí, a přistupuje k tomu, na rozdíl od jiných, realisticky a s pokorou. A i když ta práce, kterou odvádí, pořád svým způsobem zůstává podivná, dokázal se svými kolegy takřka nemožného - dosáhnout kvality, u níž se z hudebního hlediska nemáte nad čím pohoršovat, protože ten koncert je k překvapení mnohých vlastně v pohodě.

Aby to ale bylo fér, měli bychom dodat i to negativní. A tím je bez debat jejich scénografie. Vypadala levně, zastarale a skoro až - pardon za to slovo - šupácky. Obrazovka, doprovodné projekce, světla i celá konstrukce na pódiu splňovaly jen ten nejnutnější standard a vizuálně to tak celé připomínalo koncerty jiných kontroverzních těles, jako jsou Gregorian nebo různí imitátoři Michaela Jacksona. Jako byste se vrátili o dobrých patnáct let zpátky, kdy právě tato jména vystupovala v už tehdy zastaralé brněnské Hale Vodova. A přesně do ní by se svým programem zapadli i One Vision Of Queen.

Dokonce nedošlo ani na lasery, ohně, jiskry či konfety, což už se dnes dávno považuje za standard. Alespoň z produkčního hlediska tedy platí, že jsou Queenie o dobrý vagon dál. A pokud je pro vás důležité, co na pódiu vidíte, pak samozřejmě platí, že v rámci kostýmů, pohybů a gest Michael Kluch odvádí dobrou práci.

Ve výsledku tedy zhodnocení toho, jak si kdo stojí a na koho dává smysl vyrazit, záleží na tom, co od toho koncertu očekáváte. Nejlepší volbou pochopitelně nadále zůstává zajít si na originál a nechat se okouzlit Adamem Lambertem, který poslední žijící členy Queen nadchnul natolik, že jej vzali do kapely, což o něčem svědčí.

Pokud ale z nějakého zvráceného důvodu na skutečné Queen nechcete nebo nemůžete jít, natřikrát převlečený Marc Martel zůstává hned v závěsu, neboť je to on, koho bubeník Roger Taylor pověřil sestavením oficiálního tribute bandu. A je to také on, kdo nazpíval vokály v uhlazené životopisné pohádce o britských hvězdách, tedy snímku "Bohemian Rhapsody", z nějž v kariéře namísto Martela paradoxně těžil Rami Malek. A především je to také Martel, na němž koncert v O2 universu stál a on ho i přes pár předčasně odcházejících diváků z plochy dokázal odehrát s velkou bravurou a minimem muzikantských chyb.

Pokud vám však o tu hudbu zas tak moc nejde, spokojíte se s málem a chcete jen pěkné pozlátko s ohňostroji, velkou scénou a nedokážete přijmout zpracování Mercuryho bez jeho ikonického kníru, pak vás nejspíš uspokojí i domácí Queenie. Tady zkrátka platí, že každé zboží má svého kupce. Stačí si jen vybrat.