První předskokany Heavensgate jsem bohužel nestihl, ale příchod na druhé v pořadí takzvaně odpálil dekel. Brand Of Sacrifice mají setsakramentskou výhodu oproti konkurenčním kapelám v nesmírně charismatickém a okamžitě zapamatovatelném frontmanovi. Kyle Anderson je totiž člověk, kterého si nespletete - dlouhé dready do půl těla, outdoorová vesta, svalnaté paže, výrazné tetování. A k tomu všemu ještě dlouhovlasý headbangující kytarista Liam Beeson.

Není divu, že si deathcoreová úderka z Toronta rozumí i se slavnějšími Lorna Shore, právě jim se totiž jejich drtivá muzika blíží nejvíc a jistě nepotrvá dlouho a velkým písmem na plakátech festivalů uvidíme i je. Circle pity a crowdsurfery měli už nyní, teď se potřebují dostat do line-upů na příští léto. Velmi milé překvapení.

To We Came As Romans se nacházejí v jiné fázi kariéry. Na akcích typu Rock im Park nebo Nova Rock hrají už dlouhá léta, přesto se ale zavedené skvadře nedaří posunout z horkých poobědových hodin těchto událostí na pozdější časy. Skoro to vypadá, jako by tak trošku zamrzli v čase. Prosadili se, našli si své publikum, získali další sympatie kvůli nutnosti vyrovnat se s předčasným odchodem Kylea Pavoneho z tohoto světa, ale navzdory tomu všemu se ne a ne stát většími.

Pomoc v tomto ohledu nenabídla ani nová, už sedmá deska s tentokrát chytlavým názvem "All Is Beautiful... Because We're Doomed". Ta sice nedopadla vůbec marně a je moc fajn, že se pánové při skladbě setlistu věnovali velmi výrazně především jí. Ale že by šlo o natolik přelomové dílo, které jejich solidně zahraný metalcore dostane na úroveň slavnějších formací? To ani náhodou. Na to je nahrávka až příliš sedmičková, tedy jen pro fanoušky. Alespoň ale budiž útěchou, že jim tentokrát nestávkoval notebook s podkresy jako posledně.

Koně spadající aktuálně pod vydavatelství SharpTone ale v Paláci Akropolis minimálně zaujali svým vylepšeným světelným parkem. Na něm bylo vidět, že se skupina snaží být vizuálně zajímavější a všechny ty modré, červené a bílé stroboskopy si v průběhu večera v podstatě neodpočinuly. Skvěle v tomto směru zafungovala například novinka "Red Smoke".

Metalcore hnaný spíše macho energií než kdovíjak pestrým muzikantsvím, jaké na stejném místě před časem předváděli například australští Polaris, fungoval solidně - lidé se bavili, skákali z pódia, vytvářeli circle pity, přidávali se ke sborovým zpěvům písmenka Ó nebo si alespoň spokojeně pokyvovali hlavou.

Jen tomu scházelo něco navíc. Něco, co by zážitek povýšilo mezi nezapomenutelné. Takto si totiž pozorní diváci mohli všímat spíše drobností nebo místy trapných momentů. Třeba když si bubeník chtěl mohutně odplivnout, jenže jak to namířil do výšky a pak sklonil hlavu k bicím, flusanec mu skončil za krkem.

Vtipný byl i jeden crowdsurfer, který vylezl na pódium zrovna ve chvíli, kdy písnička dohrála - a před následující "No Rest For The Dreamer" se frontman Dave Stephens vůbec poprvé rozhodl, že se trošku rozpovídá. A zatímco k publiku hovořil o tom, jak se nemáme bát snít a dělat chyby, z nichž se budeme učit, mladík na pódiu klečel a klečel a dlouhé minuty čekal, než se hudba zase rozjede.

Škodolibý úšklebek mohli udělat také ti, kteří se vydali prozkoumat balkon, kde se vedle fanouška s tričkem z festivalu Brutal Assault nacházel druhý, jehož tričko hovořilo o tom, že navštívil koncert Duy Lipy. Pařili ale oba srovnatelně spokojeně.

Drobné detaily tedy zabavily ve chvíli, kdy tu a tam zahrála nyní už jen čtveřice muzikantů písně, které nepatřily k těm památným. Hudební vrchol ale pochopitelně nastal především v přídavku, kdy se Band Of Sacrifice přidali k We Came As Romans a společně si zahráli předělanou verzi "Darkbloom". To mělo vážně vynikající energii a zejména kvůli tomu jde nakonec hovořit o příjemném zážitku. Není ale pochyb o tom, že třeba už příští metalový večírek může tento koncert z hlavy zase rychle vymazat.