Omluvte trochu zdlouhavý úvod. O Dead Dog Legacy - i jejich předchůdcích Dirty Old Dogs - píšu, jak už si jistě někteří čtenáři musicserveru všimli, hodně.

Poslední deska Dirty Old Dogs "Let´s Burn Heaven Again" dostala před lety plné hodnocení: A já si v diskuzi pod článkem četl něco o uplácení, drogách a vůbec věcech, co mi prý kapela slíbila. Jednou provždy si to vyjasněme - nedostal jsem za to nic. Když totiž píšete o muzice, probíráte se spoustou nahrávek. Tu průměrných, tu vyloženě slabých, onde nadprůměrných. Tak to prostě je a patří to k tomu.

Ale jen málokdy se dočkáte vytouženého svatého grálu. Desky, či kapely, kde všechno potřebné zapadne na své místo a vy víte, že je to ono. U Dirty Old Dogs to tak bylo a o to více zamrzel jejich konec. Naštěstí jejich popel dal vzniknout novému fénixovi, Dead Dog Legacy.

První koncert v olomouckém Červeném kostele působil opatrně, s potenciálem, který jen potvrdila tři skladby zahrnující session na Reistně. Postupně dozrála vize, sestava a nakonec i studiovka pojmenovaná názvem skupiny. Ta se v hodnocení ustálila na devítce - jakkoliv je album vynikající, dotažené a minimálně v osobním žebříčku bude patřit k nejlepším letošním počinům na domácí scéně, vlastně jde o začátek cesty a dveře musejí zůstat pootevřené, možná bude třeba jít ještě výše.

Do celkového obrazu chyběla poslední věc - klubový koncert. Plnohodnotný koncert, žádná festivalová session - jakkoliv ta na Hradeckém slunovratu byla skvělá, což mi nadšeně psal i náš šéfredaktor, který plave v poněkud jiných žánrových vodách. A tím se konečně dostáváme k dění avizovanému v úvodu, totiž k olomouckému křtu zmíněné nahrávky.

Domácí koncerty nebývají snadné a určitá nervozita se dala vycítit - hlavně na frontmanovi Tommovi Procházkovi. A možná to bylo i trochu tím, že po letech opustil kytaru a začal se věnovat pouze zpěvu. O kytarový dvojzápřah ale kapela nepřišla, muzika má tlak, ale i barevnost. Navíc to frontmanství Procházkovi sedí, působí soustředně a vůbec ví, jak s touhle rolí nakládat. A zřejmě je mu v ní dobře.

Navíc tohle pojetí dává logiku i v tom ohledu, že Dead Dog Legacy jsou koncipováni spíše jako sólový než kapelní projekt. Ostatní muzikanti tak přece jen občas tonuli ve stínech a hráli na frontmana.

Zaznělo celé letošní album, v přídavku pak muzikanti krátce vzpomenuli Dirty Old Dogs skladbou "Sleeping Town". Nosné momenty jako "Boost", "Bardo", "Black" či "High" se naživo osvědčily na výbornou. Očekávatelně pozitivní byla reakce publika, mírným zklamáním budiž pouze set o délce necelé hodiny. Nicméně chápu, repertoár není zatím tak široký, na intenzitě koncertu to ale nijak neubralo, možná právě naopak.

A mělo to všechno, co mělo mít. Energii, tlak, hudební nápady i provedení, které se tu skutečně zas tak často nevídá. Dead Dog Legacy jsou do jisté míry návratem ke kořenům.

Finále Dirty Old Dogs poznamenaly koncerty-zážitky. Kulisou křtu "Let´s Burn Heaven Again" byla před lety továrna před zbořením, rozlučka se odehrála v letním kině v Olomouci, za formací byly velkolepé vizuály i promyšlené symbolické videoklipy (tohle, mimochodem, zůstalo) - tehdy jsem to kvitoval s povděkem. Vystoupení v olomouckém Jazz Tibetu nic z toho nenabídlo. Jen hudbu a atmosférické světlo - a vůbec to nevadilo.

Dead Dog Legacy už v tuhle chvíli schází jenom trocha vrtkavé štěstěny, mrchy nepředvídatelné, která nevyzpytatelně ovlivňuje vývoj kariéry. Skupina má všechno k tomu, aby se, alespoň na klubové scéně, mohla stát opravdu velkou. Přejme jí to.