Vzal jsi mě na místo, o kterém jsi říkal, že je to pro Dirty Old Dogs v podstatě legendární prostor.

Je to hospoda kousek od naší bývalé zkušebny. Takže pokaždé, když jsme šli po zkoušce na pivko, mířili jsme sem, k tomuhle kulatému stolu. Tehdy jsem žil na zkušebně osm let a chodil jsem sem jako do kanceláře na internet, protože tady měli otevřeno už od dopoledne. Dal jsem si čaj, který jsem pil tři hodiny. Postupně jsem se seznámil s obsluhou a prostě mě tady nechali.

A protože je to v zásadě hospoda vesnického typu, stojí na štamgastech, někdy se tu děly docela divný věci. Třeba tady jednou seděla taková partička nabouchaných, holohlavých, potetovaných borců - a ti po mně celou dobu tak nějak pokukovali. A já nejsem zrovna árijský typ, že jo. A oni popíjeli, koukali na mě, ukazovali si a ve mně už trochu rostla schíza, jakože co se stane. Říkal jsem si, jestli mám odejít, ale nakonec jsem zůstal. Přece nebudu odcházet z kanceláře. A pak se najednou ten největší bouchač zvednul a šel rovnou ke mně. Nakonec potřebovali jenom pomoct s internetovým bankovnictvím, a protože jsem tam seděl s počítačem, odhadli, že bych to mohl zvládnout.

Ale občas to tady může být o hubu, ta macho energie se nastřádá. Každopádně, abych se vrátil k Dirty Old Dogs - ty vážný debaty se odehrávaly tady. Konverzace o tom, co funguje, co nefunguje, o věcech, co nás čekají, i o tom, co je špatně. Každopádně, teď máme zkušebnu na druhém konci města. Ale pořád se tady rád zastavím.

Muzice jsi byl vždycky docela oddaný... Kdy ti došlo, že tohle je tvá cesta?

Nikdy jsem nad tím neuvažoval ve smyslu, že by přišel nějaký zlom a já si řekl: "Teď budu dělat muziku." To tak vyplynulo. Už jako dítě jsem poslouchal filmové soundtracky, odmala jsem chtěl dělat film. A uvědomil jsem si, co mě na tom baví: Když do toho obrazu najednou vběhne nějaká krásná melodie, je to ten moment, kdy mám husí kůži. Ten moment, kdy mě to dostalo. A vždycky k tomu dopomůže ta hudba.

Filmy tehdy nebyly tak snadno dostupné jako dnes, a tak jsem si pořizoval soundtracky, poslouchal je pořád dokola a představoval si ty scény, abych měl stejný pocit jako z toho filmu a skrz to, jak mě ta muzika bavila. Obecně jsem ale poslouchal spíš takovou vážnější hudbu, převážně instrumentální, ale i zpívanou, ovšem spíš ve stylu Dead Can Dance či Lisy Gerrard, takové éteričtější věci.

A v pubertě jsem koukal na televizi a byla tam německá hudební stanice Viva - tehdy žádné Óčko nebo něco takového neexistovalo, teď už je toho strašně moc. Tam jsem jednou viděl koncert HIM. A mně se strašně líbilo, jak zpěvák Ville Valo pracoval s publikem, s tou emocí. To, co prožíval, se mě úplně dotýkalo. A tam to začalo a dál se rozvíjelo, začal jsem se zajímat o různé žánry kolem gothic rocku a gothic metalu.

Zásadní byli i Type O Negative, ty dodnes poslouchám pravidelně, na rozdíl od HIM, na které jsem za ty roky trochu změnil názor. Už to pro mě není nejlepší kapela na světě, ale pořád pro mě zůstávají srdcovou záležitostí a Ville Valo inspirativní osobností se skvělým hlasem.

Přivedl tě ke zpěvu?

V uvozovkách řečeno ano. Nepřímo mě donutil naučit se hrát na kytaru, protože jsem potřeboval mít nějaký podklad pro zpěv. A co je lepší než akustika, že jo?

To ti bylo kolik?

Patnáct, šestnáct. Puberta, první lásky, s tím se to krásně propojilo. Moje první přítelkyně poslouchala HIM a společně jsme chodívali i třeba jen tak si lehnout na palouček a z mptrojky, každý jedno sluchátko v uchu, jsme je poslouchali. To bylo krásný. Ale co se týče toho zpěvu: Je pravda, že to mám hodně vydřené. Už dávno jsem si některé věci nahrával a bylo to strašný. Ale vždycky mě inspirovaly osobnosti, které s tím šly ven, chtěly se podělit. A protože jsem z nějaké své části osobnosti extrovert, co se rád předvádí, chtěl jsem si zkusit koncert, mít kapelu. Tak nakonec vznikla Amorfia, moje první formace. Tam jsem se snažil uspokojit touhu zpívat před lidmi. Pak to pokračovalo přes Dirty Old Dogs až teď do Dead Dog Legacy.

Taky se o tobě ví, že jsi hodně buskoval. Co ti to dalo?

Mně se to vždycky líbilo, je to takové romantické - jezdit po světě, hrát na ulici. Přijde mi to svobodné, nemá to žádné hranice. Nemusíš řešit, v kolik máš někde být, jak to zahrát, kam se postavit. Svobodná věc, obnažená, spontánní energie, trochu hipísáctví. Prostě si někam sedneš a hraješ a můžeš to místo nějak oživit. I s Amorfií jsme občas hrávali na ulici, dokonce máme i akustické album natočené na ulici se vším všudy. Pak jsem začal jezdit i sám, okolí Olomouce, Český Těšín, Brno. Zjistil jsem, že to hodí i nějakou tu korunu.

Jsem vyučený strojař, ale moc mi to nejde, takže jsem dělal ve fabrice a to tě nemůže neštvat. V té době se jeden můj kamarád, který hrál na perkuse, rozešel s přítelkyní, neměl kde bydlet a já měl u sebe dost místa. Jemu zůstaly akorát perkuse a velké auto. Jednou jsme se sebrali, odjeli do Křemže k jeho známým a zahráli tam na ulici - a vydělali celkem dost peněz. Už jsem nešel do práce. Místo toho jsme začali jezdit po Evropě, vydělávat si hraním, a hlavně si užívat tu svobodu cestování. Děláš muziku, která tě totálně baví, poznáváš nová místa, a ještě vyděláš peníze. Moc rád na to vzpomínám.

Ale busking nejde dělat pořád, každý den. Snadno to upadne do stereotypu a lidi to poznají - a podepíše se to penězích ve futrálu. Už jsem prostě měl momenty, kdy jsem dojel na místo, vytáhnul kytaru, zahrál první písničku a zase odešel. Nefungovalo to.

A právě ve správnou chvíli jsem začal mít problémy s hlasivkami. Tak jsem si našel nějakou brigádu, trošku se ustálil a vytvořil jsem si takový kompromis, se kterým funguju doteď. Půl úvazek práce, nějaké stability, abych měl zaplacené, co je potřeba, ale zároveň mít dost prostoru na muziku. A je to i naopak, kdybych tu muziku tlačil tak, aby mě živila, bralo by mi to úplně stejně chuť žít, jako když jsem tři roky makal v Třinci ve fabrice. Muziku vnímám jako posvátnou věc, která není jenom na vydělávání peněz nebo na to, abych sbalil holky. Má svou vnitřní sílu.

Dead Dog Legacy vyrostli z popela tvé předchozí kapely Dirty Old Dogs. Jak se to stalo?

(v lokále se v tu chvíli rozštěkal pes, pozn. aut.)

Ty různé projekty jsou kapitoly na cestě muziky. Dirty Old Dogs skončili na tom, že jsme začínali v době, kdy jsme ještě nevěděli, kam to směřuje. Prostě jsme chtěli hrát. Puberťáci, děcka, skoro. Jenom jsme si užívali, jak to funguje, a nějak se to vyvíjelo. A pak mi přišlo, že to nabírá nějaký grády, začal jsem to brát fakt extrémně vážně a chtěl jsem, aby to pokračovalo dál, věnovat se tomu naplno, tak to trošku mezi lidmi v kapele zaskřípalo. Měli trošku jiné priority, což nevadí, ale tím, že kapela už brala víc času než obyčejný koníček, museli dělat strašně velké kompromisy, abychom vůbec mohli fungovat. Začaly tam vznikat třecí plochy, a tak se to muselo nějak utnout. Strašně to bolelo, ale bylo to potřeba. Ale chtěl jsem nějakým způsobem pokračovat.

A přišli Dead Dog Legacy.

Jsem prostě takový ten čokl, je to moje přezdívka a taky trochu nadávka. Ale mně se to líbí, má to v sobě špínu, která mě na tom baví. Tak jsem pak rok přemýšlel nad tím, jak by se kapela mohla jmenovat, a zase jsem skončil u psa.

Furt jsem řešil konec skupiny, vztah muziky s těmi lidmi a co ta muzika s lidmi dělá. Vyplynulo z toho, že chci vytvořit projekt, který bude vyprávět o koncích, o nějaké přeměně, o smyslu života. A zas mě to odkazovalo na Dirty Old Dogs. A já jsem ten pes, mrtvý pes. Dead Dog. Podtržítko - Legacy. Záměrně to je v trošku jiném fontu. Mrtvý pes pro mě představuje symboliku konce, ale také naopak života, začátku něčeho nového. Přizval jsem k tomu další lidi, basák Romero Parada a bubeník Pita přišli z Dirty Old, pak přibyli další.

Co jsi teď dělal jinak, aby se neopakovala situace s Dirty Old Dogs?

Hned od začátku jsem si chtěl rozdat role. Chtěl bych, aby to byla částečně sólová věc, ale zároveň pevně spjatá s kapelou, která tu vizi pomůže překlopit do muziky. Pořád to bude kolektivní spolupráce, hlavně teda naživo. A s tím, že lidi respektují písničky a moji vizi, se strašně dobře pracuje.

Jsi v muzice ochotný přistupovat na kompromisy? Nebo jsi v kapele diktátor?

Pevná ruka a jasné slovo tam musejí být. Ale diktátor ne, prostě někdo, kdo vede. A když to pak má řád, na zkoušce se jen tak neplácáme, strašně to odsejpá. Navíc je těžké se setkávat pravidelněji. Proto zkoušky máme fakt jen jednou za měsíc, ale za dvě hodiny se udělá tuna práce. Hodně se mi líbí, že to je produktivní. Každopádně, ze společného hraní přicházejí i jiné pohledy, přístupy. Takže to není jen o tom, abych uspokojil svoje ego. Vždycky se jedná o kolektivní práci. Navíc jsme teď pro živé hraní udělali změnu a vzali druhého kytaristu. To znamená, že se můžu plně soustředit na zpěv, nerozptylovat se tím, že mi kytara nějak vazbí nebo tak.

Jak říkáš, že jde v zásadě o sólový projekt, vyplývá mi z toho, že okolo sebe potřebuješ méně výrazné lidi, než jsi ty.

Jo, to určitě. Celkově i v životě si hodně rozumím s lidmi, kteří jsou mými protiklady. Mám i přátele hodně podobné jako já, ale nemůžu s nimi být každý den.

Jak ses za ty dva roky od "Let’s Burn Heaven Again" posunul ty, vnitřně? Nová deska je výrazně spirituálnější...

Vždycky mě zajímalo něco, co není úplně běžné, něco, na co nejde odpovědět úplně racionálně, kam až může mysl jít. Co jde dál za to prosté zvířecí najíst se, mít rodinu a nějak přežít a umřít. Věci, které musí člověk pojmout jinak než raciem. My tady v Česku bereme náboženství skoro až z hrůzného historického pohledu - čarodějnice, umírali kvůli tomu lidé. Zapomíná se ale na dobré věci, které dávalo. Stmelovalo lidi a přinášelo takové to vnímání se jako součást celku. Větší pospolitost.

Spiritualita nás vede k nějakému poznání nebo pochopení, že jde nakonec o to, abychom se naučili žít v míru, v lásce, abychom vytvořili tu tvořivou energii, aby to nějak postupovalo dál. A tohle mě vždycky učilo překonávat určité těžkosti v životě a vedlo mě k tomu pořád se učit. To se pochopitelně odráží i v muzice. Je tam pořád mystérium, ale chceme lidi trochu donutit přemýšlet, aby si v tom našli to svoje. Hudba je prostě jeden z nástrojů, jak nějak reflektovat určité věci, jak se nějak projevit a jak se snažit pochopit věci, jak se snažit vypořádat s těžkostmi. A určitě mě zachránila. Kdyby nebyla Amorfia, už bych tady, kamaráde, nebyl.

Na aktuální nahrávce ses zvukově více rozkročil. Máš už předem danou představu, jak která skladba bude znít? Například jestli v ní bude rapový beat, jestli bude kytarovější…

Vůbec. To je tvůrčí svoboda. Nemám předem nějaký koncept, že bych si řekl, jak to bude. Spíše tvořím, co mě napadá a co se mnou nějak rezonuje. Věci se dějí i bez nás. My nejsme vládci vesmíru. Věřím, že když se v hudbě zaměřím na to, aby to se mnou nějak rezonovalo, aby mě to v tu chvíli bavilo, abych tam přidal emoci, kterou zrovna teď cítím, je to správně. A co se týče blbinek okolo, drobné změny nálady, elektronický beaty a tak dál, to už je v zásadě důsledek tohohle procesu. Když to funguje v tu chvíli, jak to cítím, nechám to tak a pak pozoruju postupně vývoj desky. Racio je tam důležité, samozřejmě. Ale musí tam mít srdce.

Povídáme si chvilku před vydáním. Jsi s albem spokojený?

Ani si to moc neuvědomuju. Dneska jsem se díval do kalendáře a viděl jsem, že, ty vole, vydávám desku. Teď za chvilku, za pár dní. Těším se na to. Člověk si většinou uvědomí až zpětně, že něco vytvořil. Ono to stejně asi není nic velkýho, prostě se to vydá. Snažím se to nebrat úplně vážně, pak tě může sejmout jakákoliv věc. Že to nikdo neposlouchá nebo že to nemá takový dosah, tolik lajků, kolik by to mohlo mít... Ale je to pro mě mega důležité. Dávám tomu maximum energie, času a financí.

Prodal jsem kvůli tomu veškeré své vybavení včetně oblíbené kytary! Ale věděl jsem, že potřebuju prachy na vydání. Zároveň je to proces učení se, že je třeba trošku se odpoutat od nějakých věcí a stability a naučit se trošku riskovat. Tak jsem všechno prodal s tím, že kdybych chtěl být zase kytarista, musím si koupit novou kytaru. Jsem rád, že do toho dám maximum, a pak uvidíme, co se stane. Ale muzika zase není jako firma, od které čekám, že mi dá nějaký zisk a že budu vydělávat. Člověk potřebuje mít občas pocit, že něco vytvořil, že ta energie, kterou tam vkládá, má nějaký smysl. Už jenom to, že deska vyjde, mi stačí.