Lucerna Music Bar se ponořil do temnoty a vibroval monumentálními tóny post-rocku. Publikum rozehřála syrová a intimní zpověď Kathryn Joseph s Lomondem Campbellem. Ten večer nebylo vyprodáno, a právě to dodalo koncertu zvláštní intimitu. Žádné tlačenice u baru, žádné nervózní pohledy, jen tiché napětí a očekávání.
Live: Mogwai
místo: Lucerna Music Bar, Praha
datum: 14. září 2025
support: Kathryn Josephh
setlist: God Gets You Back, Hi Chaos, I'm Jim Morrison, I'm Dead, What Kind of Mix Is This?, Rano Pano, Pale Vegan Hip Pain, Ritchie Sacramento, Fanzine Made of Flesh, How to Be a Werewolf, 2 Rights Make 1 Wrong, We're No Here, Lion Rumpus
Přídavky: My Father, My King
Fotogalerie
Dalo se poznat, že publikum tvoří lidé, kteří vědí, proč tu jsou - fanoušci, pro které hudba
Mogwai znamená víc než jen kulisu. Tento prostor, který běžně hostí různorodé koncerty, se v tu chvíli proměnil v chrám zvuku.
Skotové, legendy post-rockové scény, stojí na pódiích už téměř tři dekády. Skupina vznikla v roce 1995 v Glasgow a od začátku se odmítala nechat svazovat hudebními škatulkami. Přesto je dnes považována za definici žánru, který pomohla zpopularizovat. Její název pochází z kantonštiny a znamená
démon. Muzikanti ho zvolili i díky filmu "Gremlins", kde se roztomilá stvoření proměňují v nespoutané bestie - podobně jako jejich hudba, která dokáže začít tiše a jemně, aby se vzápětí rozvinula v sonickou bouři.
© Jan Kuča Jejich první album "Young Team" z roku 1997 se stalo kultovním a dodnes se k němu fanoušci i hudební kritici vracejí jako k jednomu z milníků moderní instrumentální hudby. Zajímavostí je, že hudebníci sami nikdy nechtěli být označováni za post-rockovou kapelu - tvrdili, že jednoduše hrají to, co cítí, bez ohledu na trendy. Přesto se stali inspirací pro stovky dalších skupin po celém světě.
Jejich tvorba si našla cestu i do filmu a televize. Formace složila hudbu pro francouzský seriál "Les Revenants" a ta je dodnes považovaná za jeden z nejlepších soundtracků posledních let. Členové spolupracovali také na muzice k filmu "Kin" a jejich skladby se objevily v nespočtu dokumentů i reklam. Jejich poslední deska "As the Love Continues" získala ocenění Scottish Album of the Year Award, čímž kapela potvrdila, že ani po třiceti letech neztrácí dech.
Ale dost už té představovací omáčky. Ještě předtím, než se malá Lucerna ponořila do temné zvukové masy hlavních hvězd večera, nastoupila na pódium
Kathryn Joseph. Tahle taktéž skotská písničkářka je známá svou bezprostředností a křehkou, až bolestně osobní tvorbou. Na scéně nebyla sama - doprovázel ji
Lomond Campbell, hudebník a producent, který dodával jejím písním jemné vrstvy kláves a elektroniky.
Kathryn byla od prvního okamžiku naprosto upřímná. Po každé písni si lokla červeného vína a s odzbrojujícím smíchem přiznala:
"I love Prague, I am really drunk." Publikum se smálo s ní, atmosféra se uvolnila a bariéra mezi umělcem a posluchačem se rozplynula. Kathryn se nebála ani sebeironie - své písně sama označila jako
"disgusting songs about fucking". Přestože to znělo vtipně, její texty byly plné syrové bolesti, vztahů a osobních démonů.
© Jan Kuča Lomondův doprovod přidával jejím skladbám hloubku, občas se ozvalo jemné šumění syntezátorů, které vyvolávalo dojem, že se její hlas vznáší v prázdnotě. Bylo to vystoupení, při němž se čas zastavil a klub se proměnil v intimní zpovědnici.
Některé písně jako by přenesly posluchače do post-apokalyptického světa. Mnozí si mnuli brady, zadumaní do textů, vznášejících se v prostoru vedle disco koule. Když duo skončilo, následoval vděčný a dlouhý potlesk. Bylo jasné, že publikum si tento jemný úvod zapamatuje - a že právě jeho kontrast s tím, co mělo přijít, udělá z večera nezapomenutelný zážitek.
Pak se sál ponořil do tmy.
Démoni nastoupili bez pompézního úvodu a okázalých gest. Žádné zbytečné řeči, světelné efekty, jen tma, stručné kývnutí a hned první tiché akordy "God Gets You Back", které se pomalu začaly rozlévat prostorem. Hudba začala jako šeptem, plíživě a nenápadně, než se přelila v mohutnou vlnu zvuku, která zaplnila každý kout baru.
Atmosféra byla hypnotická. Publikum stálo v naprostém soustředění, pohupovalo se do rytmu a nechávalo se unášet. V tichých pasážích se dalo zaslechnout, jak někdo zadržuje dech, zatímco při hlukových vrcholech vibroval celý klub jako živý organismus. Tohle nebyl obyčejný koncert, ale rituál, při němž kapela a publikum dýchaly jedním tempem.
Jedním z fascinujících aspektů skotských umělců je ten, že dokážou vyprávět příběhy beze slov. Právě díky tomu si vysloužili pověst mistrů gradace a emocí. Na jejich koncertech není potřeba zpěvák, protože všechno podstatné se odehrává v samotných tónech.
Skladby fungují jako příběhy beze slov. Každá z nich má svůj oblouk: začíná nenápadně, buduje napětí a nakonec exploduje v mohutné crescendo, které dokáže fyzicky rozechvět stěny klubu i těla posluchačů. Tohle umění gradace je jejich nejsilnější zbraní a důvod, proč se jejich koncerty často popisují jako duchovní zážitek spíš než jako běžná hudební akce.
Zvuk, který se ten večer valil Lucernou, byl obrovský, ale nikdy chaotický. Slyšeli jsme každý detail - jemné kytarové melodie, hluboké basové tóny i údery bicích, které se rozléhaly sálem jako tlukot obrovského srdce. V tichých pasážích panovalo naprosté soustředění, kdy by byl slyšet pád špendlíku. A pak, bez varování, přišla zvuková vlna, která člověka doslova pohltila.
© Jan Kuča Kapela během koncertu téměř nemluvila. Mezi skladbami zaznělo jen občasné
"thank you". Všechno důležité říkaly nástroje. Publikum nereagovalo výkřiky ani pogem - jen se tiše pohupovalo, občas někdo zavřel oči a nechal se unášet hudbou. Byl to společný trans, při kterém se kapela i posluchači stali součástí jednoho celku.
Koncert nabídl ohromující vrcholy. Každá gradace byla pečlivě vystavěná, takže když přišla, působila jako výbuch emocí. V těchto momentech se hudba stala fyzickou - nebylo to jen slyšet, ale i cítit. Vibrace prostupovaly tělem a člověk měl pocit, že je součástí něčeho většího než jen koncertního sálu.
Když umělci na chvíli opustili pódium, aby se nechali vyvolat zpět, sál se ponořil do temného ticha. Návrat kapely byl skromný, ale závěr koncertu měl téměř rituální charakter. Píseň "My Father, My King" začala tiše, minimalisticky, a pomalu se měnila v ohlušující zvukovou stěnu. A pak, najednou, konec. Následovalo ticho, které mělo větší sílu než všechny decibely, které mu předcházely.
Když se světla rozsvítila, lidé začali pomalu odcházet, většinou beze slov. Na jejich tvářích se mísila únava s fascinací. Každý si v sobě nesl ozvěny právě prožitého rituálu. Byla to noc, která nabídla dva zcela odlišné světy - syrovou, osobní zpověď
Kathryn Joseph s Lomondem Campbellem a monumentální, beze slov vyjádřenou sílu
Mogwai. Dva póly, které se spojily a vytvořily večer, na který se nezapomíná.